Zápisky z této cesty jsem původně neměl v úmyslu psát, ale několik lidí mi ještě v Praze řeklo, že je Ázerbájdžán zemí, o které vůbec nic neví a že se právě proto těší na mé zápisky. Ano, je to země nám málo známá, což se ostatně týká všech zemí, které byly více než 70 let „skryty“ v Sovětském svazu. Věděli jsme, že je tam Baku, ropa, Kaspické moře a snad i kaviár a jeseter. A věděli jsme i to, že je to země, která se nachází ve velmi složitém regionu – konfliktním dnes, ale i v dávné minulosti. Málokdo však ví například to, že z Ázerbájdžánu v současnosti dovážíme 25 % u nás spotřebované ropy.

Nikdy jsem v  tomto zakavkazském prostoru nebyl. V průběhu celé postkomunistické éry jsem sem sice byl opakovaně zván, ale pořád jsem to odkládal. Měl jsem pocit, že jsem zván, abych někoho svou návštěvou podpořil, jiného naopak svou návštěvou nepotěšil. Teprve teď se mi zdálo, že mám první zemi z trojlístku Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie navštívit.

Ázerbájdžán je země srovnatelně velká s Českou republikou jak počtem čtverečních kilometrů, tak počtem obyvatel. Hlavní město Baku je však třikrát větší než Praha a žije v něm více než třetina obyvatel země. Na rozdíl od nás má Ázerbájdžán teritoriálně oddělenou autonomní oblast Nachičevan, kde žije přibližně 100.000 obyvatel (vzdálenou od hlavní části země zhruba 50 km, ale bez možnosti tuto vzdálenost přejet autem či vlakem) a pak má ještě nešťastný Náhorní Karabach (velikosti našeho menšího kraje), o který je veden dlouhý historický spor. Mnohokrát se o něj bojovalo, ale od 90. let je – spolu s několika sousedními okresy – okupován Arménií. To je zde zdrojem nesmírné frustrace. Hned na letišti jsem se ptal prvního místopředsedy vlády, kdy tam naposledy byl a on řekl, že v roce 1985. Navíc nemají dobrý pocit z role, kterou v tom v klíčové chvíli přelomu 80. a 90. let sehrál Gorbačov.

Jednou jsme cestovali rozumně. Místo toho, abychom šli rovnou z letiště na celodenní a dlouho do noci trvající jednání, letěli jsme již v pondělí odpoledne (let trval 4 hodiny a 3 hodiny je časový posun), takže první vážný pracovní den, do kterého je soustředěna většina oficialit, zahajujeme aspoň trochu odpočinutí, což se nám podařilo snad prvně.

Nebydlíme v hotelu, ale v jakési speciální, velmi luxusní rezidenci s výhledem na moře. Město Baku je na první pohled moderní, bohaté, žádná rozvojová země. Ty příjmy z ropy jsou tu vidět. Je tu sice méně vysokých staveb než v Dubaji, ale staví se tu na každém rohu.

Návštěvu zahajujeme oficiálním přijetím v prezidentském paláci (musel jsem se naučit pozdravit vojenskou jednotku slovy „salam asgar“, což je „vojáci nazdar“), pak následuje jednání s prezidentem Alijevem a s delegacemi obou zemí, podpis dvou mezivládních dohod a tisková konference. Jednání bylo vážné, seriózní, přátelské a pragmatické. Prezident je zkušeným, mezinárodně ostříleným politikem.

Jméno prezidenta – Alijev – je třeba trochu vysvětlit. Od roku 1993 byl prezidentem Hejdar Alijev (který byl od roku 1969 do 1982 předsedou Komunistické strany Ázerbájdžánu a do roku 1987 významným členem politbyra ÚV KSSS) a když v roce 2003 zemřel, prezidentem byl zvolen jeho syn Ilham Alijev. Po obědě jsme položili věnec k mohyle Alijeva staršího, který je v celé zemi uznáván za tvůrce moderního Ázerbájdžánu.

Oběd, na který nás pozval předseda vlády Rasizada, se konal v Jachtovém klubu na břehu Kaspického moře. Všiml jsem si, že je předsedou vlády už 15 let. Zná dobře Prahu a Karlovy Vary. Mluví velmi obšírně o Náhorním Karabachu. Po obědě jsme položili věnec k památníku Věčného ohně, který připomíná osudovou chvíli ledna 1990, kdy byli demonstranti napadeni sovětským vojskem a desítky či stovky lidí bylo zabito. Ázerbájdžánci to přirovnávají k Maďarsku 1956 a Pražskému jaru 1968.

Před státní večeří bylo ještě podnikatelské fórum v Hospodářské komoře. Mou delegaci doprovází na této cestě 37 členů podnikatelské mise v čele s prezidentem Svazu průmyslu a dopravy J. Hanákem. Zájem našich podnikatelů o cestu byl překvapivě velmi vysoký, stejně jako před dvěma týdny při cestě do Černé Hory. Už asi začínají objevovat, že je třeba hledat jiné trhy než jen v západní Evropě.

Jeden vrcholný ázerbájdžánský politik velmi pozorně sledoval mistrovství světa v hokeji (který se tu vůbec nehraje). Říkal, že nám v hokeji i vůči Sovětskému svazu (kam Ázerbájdžán patřil) vždy fandil. I v éře komunismu. I teď.

Václav Klaus, 17. 5. 2011