Je-li totiž ona plastika krásná, jak před třemi lety usoudila komise, složená ze zástupců města, architektů a teoretiků umění, pak bude ozdobou náměstí dávno poté, co se zapomene na osobní maléry jejího autora. Přežije jeho samého i všechny dnešní rozhořčené moralisty a stane se tak samozřejmou součástí místa, že si ji příští generace Kuřimských za nic na světě nedají vzít.

Je-li snad ošklivá, bylo by o čem diskutovat, ale o tom v petici není řeč. Opočenského sexuální úlety, odsouzené podle zákona, nijak nesouvisí s jeho uměním a na náměstí v Kuřimi má stát jeho dílo, nikoli nástěnka s výstřižky z bulvárních novin.

Dílo za problémy svého autora nemůže, to platí věčně. Stačilo by však jednou tuto zásadu porušit, a můžeme se nadát hnutí dobrovolných mravnostních cenzorů (dovedu si mezi nimi představit i některé poslance), kteří na základě skutečností nebo jen domněnek o sexuálních, morálních nebo politických úchylkách autorů vymiškují české umění tak důkladně a důsledně, že zbudou jen Karafiátovi Broučci. Tedy pokud náhodou i na toho Karafiáta něco nenajdou.

PRÁVO 8. ledna