Václav Klaus většinu času stráveného ve veřejných službách zasvětil prosazování pravicových myšlenek a dosáhl jako šéf ODS silné vazby s občany, kteří se s viděním světa coby místa, v němž vítězí činorodí soběstační jedinci, ochotně ztotožnili. V roli prezidenta se snaží neviditelné propojení s dušemi českých lidí rozšířit, kam až to půjde. "Myslím, že to byla docela intenzivní doba pro mě, která mě svým způsobem těší, musím říci, a naplňuje, a jsem tomu rád, že to mohu dělat," řekl prezident ve své sólové Sedmičce k době, kterou strávil na Hradě.

Pokročil v budování obrazu všelidové hlavy státu a zároveň si dává pozor, aby nepřestal být považován za člověka s vyhraněnými nelevicovými názory. Na Václavu Klausovi je prostě vidět, jak si novou mocenskou roli vychutnává. Pozitivní naladění, které po zakolísání v období evropského referenda a dočasných zdravotních potíží prezident nadále programově šíří, mu zajišťuje obdobné přijetí u více lidí, než se při jeho nástupu na Hrad mohlo zdát.

Premiérovo veřejné působení donedávna vyvolávalo asociaci s jednou scénou z českého muzikálu Johanka z Arku. Panna Orleánská tam říká, tedy vlastně zpívá budoucími králi: "Vím, co cítíš: hrůzu vyvolených." Tento pocit z uzavřeného, uhoněného, sešněrovaného a zároveň ve vzácných chvilkách uvolnění pochybujícího Vladimíra Špidly vyzařoval dlouhé měsíce po převzetí povinností předsedy vlády.

Krátce před koncem loňského roku a na začátku roku nového se však premiér ukázal v novém provedení. V jediném týdnu poskytl tolik rozhovorů jako obvykle za měsíc, komunikaci s médii spíš vyhledává, než se jí brání, a tak není divu, že byl spolu s Klausem v minulých dnech často hostem českých domácností.

Špidla bezesporu chce změnit svůj veřejný obraz. Na obsahové hodnotě jeho mediálních výpovědí se mnoho nezměnilo. Je třeba uznat, že se snaží mnohem více vysvětlovat vládní kroky a především záměry. Jenže jakémukoli byť zdánlivě kontroverznímu tématu se premiér i nadále vyhýbá jako čert kříži. Potvrzuje tak svoje nedávno vyřčené přesvědčení, že slovo předsedy vlády je tak důležité, že je lepší neříct nic.

Změna je v tom, že ono nic oslazuje Špidla v posledních dnech téměř idylickým výrazem ve tváři, který přechází v úsměv, jenž je sám o sobě docela milý, ale vypadá, jako kdyby ho majitel zapomněl po použití vypnout. Je to příjemné zlidštění dříve koženého politika. Skýtá však lidem Špidlou permanentně podrážděným šanci, aby řekli: "Ten se snad nám všem vysmívá!"

Premiér a šéf ČSSD takové reakce samozřejmě může ignorovat s tím, že věčným kverulantům se zavděčit nedá a že to ani nemá v úmyslu. Tady je ale v nabídce politiků mezera. Občané, kteří se nikdy neztotožní se Santa Václavem Klausem a nepatří k vyznavačům filozofie soběstačného jedince, svého člověka tam nahoře dnes postrádají. Na chvíli uvěřili, že to bude právě Špidla, a to mu pomohlo vyhrát volby. Ale to už není pravda.

Role Jánošíka, který bohatým bere a chudým dává, je neobsazena. Velmi o ni usiluje Miroslav Grebeníček a ostatní komunisté. Využívají toho, že po listopadu 1989 tady vždy nějaký Jánošík byl. Ať už se jmenoval Miroslav Sládek nebo Miloš Zeman, ať už byl skutečný nebo spíše předstíraný. Kdo bude nyní jejich úspěšným nástupcem, získá hlasy. Jenže kdo to může být?

Polská levice, která se potýká s podobným problémem, vkládá naději do návratu Aleksandra Kwaćniewského z prezidentského paláce do stranické pracovny. U nás by se mohl konat návrat jedině z Vysočiny se vším, co k tomu patří. Ale jiní kandidáti nejsou vidět.

PRÁVO 7. ledna 2004