Chile (a celá Latinská Amerika) je zemí fotbalu. V televizi běží večer 7 programů výlučně o fotbalu a z okna pokoje vidím tři fotbalová hřiště. Prezident Piňera vzpomíná na mistrovství světa v Chile v roce 1962, kde jsme ve slavné éře Masopusta a Popluhára dopadli tak dobře, že si to celá Latinská Amerika dodnes připomíná.

22. patro a obrovská okna hotelu Marriott v Santiagu de Chile mi umožňují vidět nejen město, ale i vysoké hory kolem. O Patagonii jsem napsal, že je prázdná (ale krásná), o Chile musím říci, že je suchá. A čím se jede více na sever, tím je sušší. Hory, které vidím z okna hotelu (a které jsem viděl z letadla), jsou bez jakékoli vegetace. Pouště na severu jsou nejsuššími pouštěmi na světě. V Santiagu mne zaujalo, že se ráno po celém městě kropí. Bez toho by tu žádná zeleň nebyla.

Před 17 lety tu byla spousta chudých čtvrtí. I při celkové relativní vyspělosti a bohatství země paralelně zde existovala nesmírná chudoba. Dnes jsou zde zcela nová sídliště plná tisíců malých „okálů“, které znamenají sociální bydlení. Určitě jsou mnohem lepší než to, co lidé měli předtím, ale jsou to kilometry na sebe namačkaných domků, vzdálených od sebe metr dva, bez sebemenší zeleně. Skoro si myslím, že naše paneláky byly lepší a sociálnější.

Málokdy jdeme v cizině na Nejvyšší soud, ale tady to patří k bontonu. Před rokem to bylo v Brazílii stejné. Ve vazbě na naše nedávné drama kolem pražských voleb se ptám, jak by to řešili tady. Mají zcela samostatný a nezávislý „volební“ soud, vůči kterému už pak ale není žádné odvolání.

Na radnici v Santiagu de Chile dostávám čestné občanství a klíče od města, obojí stejně jako v roce 1994. Umožňuje nám to také udělat vůbec první kroky v Chile a projít se jejich velmi živou pěší zónou. Jinak pořád sedíme v autě. Radnice je popraskaná jako připomínka loňského zemětřesení, ale navenek žádné škody ve městě vidět nejsou.

Významným bodem návštěvy země je přednáška ve známém chilském liberálním institutu “Libertad y Desarrollo“ (Svoboda a rozvoj), kde jsem mluvil i před 17 lety. Tehdy o naší transformaci a pádu komunismu, teď o stejně zásadní věcí – o Evropě. Na mou přednášku přišlo asi 400 lidí, včetně prezidenta Piňery a devíti členů vlády. Název mé přednášky „Evropská integrace: model k následování?“ – s otazníkem na konci – naznačuje, že jsem k tomu nikoho nenaváděl.

Parlament je v Chile umístěn mimo hlavní město, ve Valparaísu, asi 120 km od Santiaga. Valparaíso, která má 300 000 obyvatel, je jedním z nejdůležitějších přístavů Chile. Je to historické (na latinsko-americké poměry) město, místo imigrace z Evropy, říká se mu „Malé San Francisco“.

Prvně na cestě stojíme u Pacifiku. Setkal jsem se tam s předsedou Senátu Girardim i s předsedou Poslanecké sněmovny Melerem. První byl už v 80. letech lídrem Ekologické strany a zakladatelem „Zelené skupiny v Národním parlamentu“. Ve funkci je tři týdny a vůči vládě je v opozici. Druhý je členem vládnoucí strany UDI (Nezávislá demokratická unie) a přišel včera i na mou přednášku. Tvářil se souhlasně.

Měl jsem příležitost promluvit na speciálním zasedání Senátu, svolaném na mou počest. Potěšil jsem je, že jsem mluvil španělsky, stejně jako v Buenos Aires a Santiagu de Chile. Je pozoruhodné, že příprava projevů znamená dobrou metodu učit se jazyk (španělštinu jsem se učil dva roky skoro před 50 lety).

Těšíme se, že se vrátíme domů do krásného jara. Tady je podzim, stromy žloutnou a hnědnou. Ale panorama hor v Santiagu de Chile, kde trávíme poslední noc, je úchvatné.