Kostra patřila muži náležejícímu do kultury se šňůrovou keramikou. Oproti všem zvyklostem byl ale pohřben hlavou směrem k východu, jak tato kultura pohřbívala ze zásady jen ženy.

„Je velmi nepravděpodobné, že by komunita při pohřbu prostě udělala chybu, zvláště v kultuře, která na genderovou diferenciaci pohřbů tak přísně dbala,“ uvedla archeoložka Kamila Remišová Věšínová z České společnosti archeologické.

Kromě toho byl navíc hrob muže vybaven předměty, které nebyly běžné pro ani jedno pohlaví. Muž měl na místě posledního odpočinku uložen pazourkový nůž a pět nádob, mezi nimi i tzv. vejčitý hrnec, který je typickým artefaktem pro ženské hroby. Naproti tomu zde chyběly předměty obvyklé pro mužské pohřby, například zbraně jako sekeromlat či bulava.

Archeologové nabízejí dvě vysvětlení pro ojedinělý pohřeb takového typu. Je doloženo, že změnou sexuální identity procházeli pravěcí sibiřští šamani. Lidé věřili, že šaman může objektivně vykonávat své poslání až ve chvíli, kdy přijme novou sexuální a kulturní identitu. To samé platilo i pro šamanky. Teorii, že v Terronské objevili vědci hrob posvátné osoby, však odporuje fakt, že již ve střední době kamenné se hroby šamanů vybavovaly speciálními předměty.

Nic takového ale archeologové v Terronské neobjevili, a proto se přiklánějí k názoru, že muž měl přirozenou úchylku. „Mohlo se například jednat o muže s odlišnou sexuální orientací – homosexuála nebo transsexuála,“ upřesnila Remišová Věšínová.

Kultura se šňůrovou keramikou (2800 – 2500 př.n.l.)
Kultura se šňůrovou keramikou spadá do závěrečné fáze eneolitu, tedy pozdní doby kamenné. Datuje se do období 2800 – 2500 let před naším letopočtem. Někteří badatelé považují její příslušníky za první indoevropské etnikum, její původ se hledá ve východní Evropě.
Spolu se současnou kulturou zvoncových pohárů představovala zlom ve vývoji pravěkých populací, ten se projevil zejména v sociální rovině. Z dostupného archeologického materiálu vyplývá, že šlo o populaci dobytkářskou a zemědělskou.
Základním archeologickým pramenem pro poznání zvyklostí lidu se šňůrovou keramikou jsou pohřebiště, sídliště jsou téměř neznámá. Právě striktní pravidla pohřebního ritu velmi dobře odráží sociální struktury, které se ve druhé polovině eneolitu měnily na území celé Evropy. U pohřbů převažuje kostrový ritus, zemřelí byli ukládáni ve skrčené poloze. Muži byli ukládáni na pravém boku, s hlavou směřující k západu, ženy na levém boku s hlavou k východu. Hroby byly s největší pravděpodobností překryty menšími mohylovými náspy.
Genderově specifické jsou i milodary v hrobech. Výbavu v ženských hrobech tvořily náhrdelníky z provrtaných zubů domácích zvířat (pes, koza, ovce, prase, ale výjimkou nejsou ani zuby šelem), měděné korále a spirálovité záušnice (ozdoby vlasů) či početné kruhové korálky z lastur perlorodky říční či velevruba (lastury velevruba se vyskytují i v zásobních jamách a jistě tvořily významnou součást jídelníčku zdejších obyvatel). Specificky ženskou výbavou byl i tzv. vejčitý hrnec, několik malých nádob umístěných v blízkosti hlavy, ale objevují se i pazourkové nože. Muži byli na poslední cestu vybaveni zbraněmi (různými typy sekeromlatů včetně tzv. „bulav“ – kulovitými kamennými palcáty, a pazourkovými noži), ale i několika nádobami, ve kterých zemřelý dostával jídlo a pití na cestu do světa mrtvých.
Zdroj: Česká společnost archeologická