Patagonie je nesmírně krásná, ale prázdná! El Calafate a národní park Los Glaciares (což jsou španělsky ledovce) je určitě jedním z nejkrásnějších míst na světě. Obrovská jezera, polosuché pastviny, zasněžené vrcholky hor, fjordy, 47 (!) velkých ledovců, téměř žádní lidé a žádná lidská obydlí. Trochu si člověk připadá jako na Islandě, trochu jako v Kirgizii u jezera Issyk-kul, možná i v Mongolsku, asi je to taková v něčem i Aljaška a nejpřesnější se mi zdá, že tak asi vypadalo Grónsko za Vikingů (ve středověké teplé periodě) a tak by asi Grónsko vypadalo, kdyby měl pravdu Al Gore a došlo by ke globálnímu oteplení.

Příroda je tu drsná. Celý den strašlivě fouká. I náš hotel se jmenuje „Casa Del Viento“, Dům větru. Střídavě prší a svítí slunce. Je to dubnová proměnlivost počasí, ale duben máme my, oni mají počátek podzimu. Nikdy v životě jsem za den neviděl tolikrát překrásnou duhu.

Zdejší ledovce – spolu s částí, která je v Chile – jsou po Antarktidě a Grónsku třetím největším ledovcovým polem na zeměkouli. K jednomu z nich jsme po čtyřhodinové plavbě dojeli lodí a byli jsme těsně pod ním. Turistickou atrakcí je to, že loď zakotví u odlamujících se ker těsně u ledovce, námořníci po indiánsku hodí lasem na nějakou přiměřeně velkou kru, vytáhnou ji na palubu a podává se velmi specifická whisky s ledem. Whisky byla dvanáctiletá, led mnohatisíciletý.

Na druhý ledovec Perito Moreno jsme se dívali z velmi blízkého kopce a slyšeli jsme, jak led puká. Je jedním z mála ledovců na světě, který neubývá, ale přibývá (ačkoli ledovců ve světě ubývá již od roku 1850, evidentně bez souvislosti s emisemi CO2, které začaly díky rozmachu průmyslu výrazně narůstat až po druhé světové válce, čili o sto let později!).

Bydlíme v městečku El Calafate, které má dnes 9 000 obyvatel (před 10 lety jen 600). Bylo založeno v roce 1927 a nevěříme svým očím či uším, když nám říkají, že celá Patagonie (nikoli pobřeží kolem) byla lidmi objevena až v 70. letech 19. století a že sem první osadníci přišli až ve 20. letech 20. století.

Večeři pro nás uspořádal guvernér provincie Santa Cruz, která je asi tak velká jako Česká republika, Rakousko a Maďarsko dohromady, ale má jen 247 000 obyvatel, čili je to jen jeden člověk na kilometr čtvereční. Může se to někdy změnit? Je tu pusto a je tu národní park. Díky tomu zde není povoleno nic dělat, stavět, hospodařit. Byli jsme na ovčí farmě a viděli jsme stříhání ovcí (vymezený čas na stříhání jedné ovce je 2-3 minuty, což je neuvěřitelná rychlost, ale viděli jsme to). Přiznávali, že žijí z agroturistiky, ovce by je při všech možných „zelených“ omezeních neuživily. Trochu jsem vzpomínal na naše spory o Šumavu, zda se má v národním parku nechat život či zda se tam má život – ve jménu přírody (či spíše těch, kteří si ji pro sebe přivlastňují) – zakázat. V tom, co jsme viděli dnes, je krása, ale jde z toho i strach.

Na večeři s velmi živým guvernérem nám byl prezentován hezký, profesionálně připravený videofilm o provincii Santa Cruz a jedli jsme speciálně „patagonsky“, to znamená na ohni, ale na dálku, připravené jehněčí. Ovcí tu mají 10 miliónů.

Z El Calafate odlétáme do Santiaga de Chile. Let přes Andy trvá necelé tři hodiny. Rychle se přeorientováváme na jinou zemi, ze zimy do tepla, z nedotčené přírody do jednoho z nejvíce smogem postižených měst světa. Zajímá mne, zda se to od roku 1994 zlepšilo.