K Argentině patří tango. Je možné ho vidět za bílého dne na ulicích barvité a malebné přístavní čtvrti La Boca, je součástí našeho přivítání na našem velvyslanectví, je v profesionálních barech, je – jak mě ubezpečuje mladší část naší delegace – v lidových tančírnách, kam se vydali, když šel pan prezident spát.

K Argentině patří perónismus, Juan Perón, jeho manželka Evita, vlastně Eva, v jejímž a po ní pojmenovaném sále jsme byli přijati na radnici Buenos Aires. Tato svérázná populistická, sociálně orientovaná, národně zabarvená, ne příliš liberální ideologie přežívá celá desetiletí od chvíle, kdy se Péron po II. světové válce stal prvně prezidentem. Tak či onak se k ní hlásí i dnešní politická reprezentace země.

Rok 1968 je vidět všude, sametová revoluce vůbec

Všiml jsem si jedné zajímavé věci. Všude je tu vzpomínáno na náš rok 1968 a na Pražské jaro. Nic proti tomu, byl to zajímavý a skutečně autentický pokus o reformy komunismu, moje generace si ho užila, ale nevyšel. Když už byla tato éra při mých akcích vzpomenuta několikrát, došlo mi, že nikdy nebyl vzpomenut rok 1989 a naše tehdejší „sametová“ revoluce. Jedním vysvětlením je, že rok 1989 nebyl specificky český, zatímco rok 1968 ano. Naše druhá polovina 60. let, která vyvrcholila rokem 1968, byla singulárním jevem, náš listopad 1989 nikoli. To je závěr v něčem banální, v něčem pro nás doma nikoli samozřejmý. Rok 1989 pro kohokoli v Argentině reprezentoval pád Berlínské zdi, nikoli události na Národní třídě v Praze.

Je však ještě jedno vysvětlení. Peronistická Argentina připomíná Dubčeka, protože i ona chce – aniž to tak nazývá – socialismus s lidskou tváří, nebo jinak řečeno, socialismus bez brutálních vojenských diktatur. Asi nechce kapitalismus nebo trh „bez přívlastků“. Proto nemá moc důvodů náš rok 1989 připomínat. V takových Spojených státech amerických je to úplně jinak, tam na Dubčeka už skoro nikdo nevzpomene.

Argentina je velká země, člen G20 (dnešního pokusu o globální vládnutí), země nesmírně rozlehlá. Svou rozlohou je asi čtyřicetkrát větší než Česká republika a kdybychom k ní připočetli nárokované území Antarktidy, byla by větší padesátkrát. Severo-jižní délka země je v evropských poměrech obrovská – jen délka letu z Buenos Aires do El Calafate (a to nejsou ani nejsevernější, ani nejjižnější místa země) je 2 142 km, což je více než let z Prahy do Moskvy. Let trvá 3 hodiny 10 minut, to už bychom byli z Prahy na severu Afriky. Její západní hranice se stejně protaženou Chile je 5 150 km dlouhá. Přesto tam žije jen 40 miliónů obyvatel, čili „jen“ čtyřikrát více než u nás. V každém případě je El Calafate nejjižnější místo světa, kam jsem se v životě dostal. Jižnější než jihoafrické Kapské město nebo než australská Adelaide.

Velikost země vyžaduje členění na provincie (státy) a to vyvolává standardní problém sporů centra a regionů. Český velvyslanec v Argentině Zajac mi vysvětluje místní „moudrost“: Pán Bůh je všude, ale rozhoduje v Buenos Aires. To jistě platí ve více zemích, ale v Argentině je to asi složitější, protože je více k rozdělování (podíl veřejného sektoru a státní regulace je vysoký). Jsme ve státě Santa Cruz, ve kterém je slavný národní park Los Glaciares, ale současně i významná naleziště ropy, zemního plynu a uhlí. Mnoho let jsme se snažili dostat zakázku na výstavbu tepelné elektrárny, ale zbyly na nás jen subdodávky. Zakázku získali Španělé.