Stal jste mediálně známou tváří, poznávají vás lidé na ulici?

Teď jsem byl za synem v Jihlavě, a když jsme byli v Tesku, tak se ke mně znalo asi šest lidí. To mě překvapilo.

Jak lidé na ulici reagují?

Pozitivně. Na ulici mi skutečně ještě nikdo nenadával.

A e-mailem nebo přes telefon?

To jo, hlavně e-mailem a esemeskami. Některé ty vzkazy nejsou ani reprodukovatelné, ale přicházely i pozitivní ohlasy. Proto jsem také nikdy nepodléhal nějaké panice o veřejném mínění a klesající podpoře, pořád si myslím, že to bylo uměle vytvořené než skutečné.

Budily ve vás ty negativní reakce obavy?

Byl jsem hluboce přesvědčen, že kdyby někdo udělal něco mně, tak už by ta situace byla naprosto neukočírovatelná. Ta vlna solidarity by byla taková, že by podali výpověď snad všichni. Nejprve jsem měl strach o rodinu, naštěstí vůči ní se nevyskytlo vůbec nic.

S vámi podala výpověď i vaše manželka a váš syn. Měli jste nějaký společný scénář pro případ, že byste všichni přišli o práci?

Přiznám se, asi bych musel odjet nakrátko pryč. Co by se tady dělo za zvůli, tomu jsem čelit nechtěl. Dovedu si představit, že po té mediální masáži... Statečný jsem do určité míry, ale abych tady čelil pseudostatečně s holýma rukama nějaké hysterii, to bych asi musel odejít.

Souhlasíte s tím, že kampaň měla za vedlejší důsledek narušení důvěry pacienta v lékaře?

Jestli byla narušena, pak leda hysterickou kampaní médií, protože nebyly objektivní informace. Doktoři rok předtím vyhlásili 13 požadavků, z nichž jenom jeden je o penězích pro lékaře a druhý ryze pro doktory byla změna postgraduálního vzdělávání, ostatních 11 bylo pro kultivaci systému. Jestli jsme tímto prohlášením narušili vztah, tak je to absurdní.

 

Mým šálkem kávy není, aby cestu k mým penězům dláždily mrtvoly.

 

Hrozba odchody byla nejsilnější nástroj, jaký jste měli. Nebyla by mírnější forma lepší?

Jestli mi někdo řekne, že s obsahem souhlasí, ale forma je nepřijatelná, tak je to z jeho úst alibismus. Nikdo mi zatím neřekl, jakým jiným „soft“ způsobem bychom si na to sáhli, když za 21 let jsme tady zkusili všechno.

Když se podíváte zpět, je něco, co byste dnes udělal jinak?

Bylo by falešné říct ano. Kdybych byl populista, řekl bych, že to mohlo být měkčí. Ale toto bylo zoufalé gesto lidí, kteří jsou již tímto systémem znechuceni. Zdravotnictví jsme nechtěli rozvrátit, ale zachránit. Kdyby ta kampaň byla méně agresivní, tak jsme tam, kde jsme byli. Nedokáži říci, že kdybychom o 10 procent ubrali, účinek by byl stejný.

Neměnil byste tedy nic ani na stěžejním hesle Náš exodus, váš exitus?

Vždycky říkám na to, co lidi nejvíc dráždilo - odchod - smrt - že tam je otazník. A trvám na tom, že dělá velký rozdíl. To je úvaha, to není vyhrožování.

Při masové komunikaci se ovšem otazník rychle ztratí...

To ale není můj problém. Jestli někdo ten otazník přecházel a dělal z toho konstatování místo úvahy, tak to už je věc účelu.

Sanitka hlásala, že to myslíte vážně, ale člověk na ulici si z toho mnoho nevyčetl.

Dovedete si představit, že byste na sanitku vylepil 13 důvodů? Fůra důvodů byla dlouhodobých. Když vláda řekla, že z rozpočtu nedá nic, tak jsme měli trvat na zvýšení plateb za státní pojištěnce. Dáváme na jednoho člověka třikrát méně než jiné země. Péče je srovnatelná proto, že ti, co ji dělají, nejsou zaplaceni. Druhý problém je, že se s těmi prostředky špatně hospodaří, že se rozkrádají.

A právě korupce trápí Čechy nejvíce. Nemělo by vstřícnější ohlas, kdyby se kampaň stavěla třeba na hesle „Korupce škodí zdraví“?

Po boji je každý generál. Podívejte se na vládu, o korupci mluví takhle, a viděl jste její jediný protikorupční čin? Vždyť se zmítají v jednom problému za druhým.

Téma korupce vám tedy připadlo vyčpělé?

Kdybyste mi byl schopen doložit na nějakém důvěryhodném průzkumu, že toto heslo by bylo úplně stejně účinné, tak bych asi řekl, že jsme byli opravdu příliš brutální. Ale tím, že tam byl ten otazník, posouvá se mi to z imperativu do úvahy.

To znaménko budete muset zřejmě vysvětlovat i policii. Ta trestní oznámení na vás pro podezření z vydírání se odkazovala právě na heslo kampaně. Advokát Kolja Kubíček tvrdí, že vaše akce byla ukázkovým příkladem vydírání. (Státní zastupitelství tento týden případ zastavilo.)

Musím uznat, že to podal člověk, který je opravdu fundovaný. Neznám z advokacie nikoho, kdo by byl z ní vyloučen, protože vydíral své klienty.

Počítali jste vůbec s variantou, že byste se s vládou nedohodli?

Musíte s tím počítat. Ta alternativa tady byla a ve mně ten pocit sílil v tom čase, kdy se chovali, jak se chovali. Věřil jsem, že k té dohodě dojde a že čím dřív, tím bude lacinější a rozumnější. Ale jakmile to eskalovalo a přetáhlo přes Nový rok a ještě ta štvanice médií, tak jsem si už říkal, že tady v ČR asi zvolíme nějakou divokou cestu. Že by to skončilo bez nabídky, to se nikde na světě nestalo.

Představoval jste si ty černé scénáře, kdy by k dohodě nedošlo?

Mým šálkem kávy není, aby cestu k mým penězům dláždily mrtvoly.

Takže v případě, že by vláda neustoupila, ustoupili byste sami?

To jsem říct nechtěl, takhle zase ne. Ale nemám chuť předstírat jinou povahu, než mám. Toto bylo krajní ze všech nejkrajnějších řešení. Abychom se ale zesměšnili, že by nepadla žádná nabídka, tak to by nešlo. Myslím, že jsme svoji státotvornost a slušnost projevili.

 

Ta lékařka, která měla místo mě nastoupit, to stáhla, protože nevěděla, že místo je po mně. Druhá kandidátka je studentka, která dělá státnici 28. února. To je prostě šprajc.

 

Jak hodnotíte svoji zkušenost s mediálním prostředím?

Rozdělil bych je na novináře a špínu, která místy uráží i bulvár. Všechny články o sobě jsem nečetl, ale stačilo mi, když mě informovali. Když jsem viděl jen titulek, chtělo se mi zvracet.

Byl jste nazýván vyděračem, Cvachem, vaše jméno inspirovalo k uvedení do souvislosti s doktorem Mengelem...

Je toto novinařina? Máte pocit, že jsem fašista? Aby tam vytvářeli takové montáže, nebo ze mě dělali čerta, a taky s novorozencem před obličejem, to přece není novinařina. Mě se ale dotýkalo nejvíce to, co bylo evidentně na objednávku, co nemělo s realitou nic společného.

Byly články v médiích pro vás směrodatné?

Když někdo píše na objednávku a eskaluje to napětí, má to na mě jediný efekt: Myslíte, že mě to odradilo, že jsem ztratil lidi kolem sebe? Tyto formy jsou pro mě naprosto kontraproduktivní. Chtěli nás rozeštvat, ale opak byl pravdou, pouze nás to stmelovalo. Po těchto útocích byl stupeň odhodlanosti jít za první březen zbytečně vysoký. To byl jediný výsledek, a to mi věřte, že si ho někdo přál.

Kdo?

Kdybyste chtěl, aby něco směřovalo k dohodě, tak i kdybyste byl úplně hloupý, víte, že člověka, s nímž se chcete dohodnout, nesmíte aspoň ve finále urážet. Ale jestli vás někdo uráží ještě u podpisu té smlouvy... Jenže lidé jako Šťastný a Šnajdr hloupí nejsou. Jedou svůj vlastní scénář, který vím, jaký je. Netušili ale, že jsme natolik státotvorní, že kvůli tomu, aby se jim to nepodařilo, si necháme na sebe naplivat.

Kdy jste se dozvěděl, že vaše místo je obsazené?

Oficiálně v pátek. Ta lékařka, která tam měla nastoupit, to stáhla, protože nevěděla, že místo je po mně. Druhá kandidátka je studentka, která dělá státnici 28. února. To je prostě šprajc.

Souvisí to podle vás s členstvím ředitele Marka Zemana v ODS?

Na to jste odpověděl sám. Ale co jiného si mám myslet, když největší problémy byly na Vinohradech, kde se postavili proti mně a Volemanovi? A další velký funkcionář této strany dělá obrovské problémy v Uherském Hradišti? Je to náhoda?

A podle vás není?

Největší nepřátelé jsme byli v očích části ODS. Proč? Protože je tady skrytý vedlejší produkt - divoká privatizace. Viděl jsem v televizi v neděli 13. února střihy, kdy pan doktor (Roman) Šmucler vyjadřoval velkou chuť si přivlastnit chebskou nemocnici, pan (Sotirios) Zavalianis, který má Hořovice a Beroun, že by vzal další, a pan (Tomáš) Chrenek se vyjádřil, že by se jeho impérium (Agel) také ještě mohlo rozšířit. To jsem viděl na obrazovce a dá se to doložit.

Jak to souvisí?

Byly tady skupiny lidí, které si přály opuštěné nemocnice, jež velmi levně získají. Jako nepřítel takové zvlášť zištné privatizace, jako třeba ve Středočeském kraji, jsem jim tu radost udělat nechtěl. A je náhoda, že generální ředitelka Ringieru (společnost vydávající Blesk a Reflex - pozn. red.) je zrovna manželka pana Šmuclera? Proč by ne, já věřím na náhody, ostatně k nim u nás dochází často.

Jak jste vlastně na nápad s hromadnými odchody přišli? Nechali jste se inspirovat v zahraničí?

Bylo to například i v Austrálii nebo na Novém Zélandu, a úspěšné. Všude, kromě Belgie, kde padla vláda, a Polska, kde pak byli mrtví. Ale pak dostali všechno, co chtěli.

Jak se ty výsledky promítly do vašich postupů?

Z 90 procent se to řešilo dohodou. Statisticky bylo možné předpokládat, že se vejdete do toho středu, kdy došlo k dohodě. Ale armádou a krizovým stavem to ještě nikdo nikdy řešit nechtěl. Všude ti manažeři na to šli tak, že dohoda je nejlevnější a nejperspektivnější. Když jsem tu akci začínal, myslel jsem si, že bude nejtěžší ji odstartovat. Ale pak jsem zjistil, že mnohem těžší je tu akci nějak rozumně ukončit.

Což opět navozuje dojem, že chyběl plán B. Všichni lékaři by do zahraničí nešli a pracovní úřad by je posílal zpět do nemocnic. Představa, že lékaři sedí doma s rukama v klíně...

V tom Polsku to vydrželi za cenu následků, jaké to mělo - a to je na pár dní, na víc ne. Důležité je, že v Polsku nebyly skupiny, které chtěly dosáhnout něčeho jiného. V Polsku šlo o to, jestli to doktoři ustojí, nebo ne. Ale neměli ten problém, že když to ustojí, tak ztratí mnohem více jinde. My jsme museli sledovat akce dalších skupin, které sledovaly něco úplně jiného. Ale to je typicky české, že najdeme vždycky ještě nějaké další východisko.

Jak by podle vás během těch pár dní zdravotnictví vypadalo?

Ta krizová opatření mi připomínala kvadraturu kruhu. Pořád se někdo snažil vymyslet zdravotnictví bez lékařů. To nejde. To byly směšné náhrady vojenskou technikou. V pondělí tady připravoval pan poslanec Šťastný manévry po Praze. My jsme ale ukázali, že nebudeme čekat na rozhodnutí vlády a 98 procent lékařů vzalo v pondělí výpovědi zpět do dané lhůty do 13:00. To jsou diktáty, kterým se musím smát. Oni hledali důvody, aby nám mohli říct, že jsme to udělali až ve 13:30 a nic nesplnili. Pan Šťastný je pro mě „No name“. Naštěstí jsme se chtěli zachovat slušně k vládě, nikoli k panu Šťastnému.

Pan poslanec Šťastný vám zjevně leží v žaludku...

Šťastný se nikdy zdravotnictvím neživil, za celý život nevyléčil jediný život. Kdybych měl postupovat jako on, tak jsem prodával tenisové rakety a lyže, a přes známosti se pak dostal k funkcím. Teď je z něj zdravotnický expert? Kdyby mi nezáleželo na pacientech, tak mě zase docela lákalo vidět ty jeho manévry v praxi, jak se v pražských přeplněných ulicích budou vyčleňovat pruhy a po nich lítat sanity. Rád bych viděl, čeho je schopen.