Článek
Ústava neurčuje počet těchto voleb, ani lhůty, v nichž se mají konat. Mylně uváděná lhůta 30 dnů platí jen pro situace po uvolnění prezidentského úřadu jiným způsobem než skončením funkčního období - úmrtím prezidenta, jeho vzdáním se úřadu či jeho potrestáním Ústavním soudem pro velezradu.
Nynějších pět týdnů mezi druhou volbou a prvním kolem třetí volby lze však považovat za lhůtu přiměřenou. Vůle najít společného kandidáta vládní koalice a úvaha o Janu Sokolovi naznačuje pokrok, který se nezastaví - zdá se - ani před branami ČSSD. Dosavadní odpor jejích poslanců ke společnému kandidátu vládní koalice by mohl být nyní "lokalizován" a omezen na několik málo skalních zemanovců , kteří se už nikdy nesmíří s tím, že vlastní strana pohrdla jejich guru: třeba jen na pět, ba dokonce na tři.
Pokud by jich ale mělo být oněch dnešních 10 až 15, je otázka, zda jejich počet lze při volbě vyrovnat nevládními senátory, stojícími mimo ODS, a pojistit si i případné přeběhlíky ke Klausovi hlasy jednotlivých komunistů. Komunisté Sokola ale volit mohou, jistě si ho pamatují jako předsedu klubu Občanského hnutí ve Federálním shromáždění. Na rozdíl od Klausových lustračních "vlčáků" byl Sokol vždy slušný. Za samostatný rozbor by stálo zbožňování Zemana částí ČSSD. Láska k němu až za politický hrob není totiž jen výrazem bludu, že Špidla a většina vedení ČSSD, malí duchem, závidí velkému státníkovi jeho schopnosti.
Zemanovci nejprve hrou na "referendum", pak komedií s Jaroslavem Burešem, jež měla vést k vítězství "zachránce" Zemana v druhé volbě, a konečně, po jeho prohře, neochotou hledat koaličního kandidáta jednali podle vědomé politické koncepce. Nejen tedy proto, že nectí ústavu a pohrdají koaličními stranami. Ona koncepce je založena na menšinové vládě, která se za Zemana přece tak osvědčila. Zeman a další lidé v ČSSD nesouhlasí s většinovou koaliční vládou, neboť už neumožňuje neprůhlednou politiku služeb a protislužeb, neposkytuje takové stranické a osobní výhody jako vláda menšinová.
Tuto politickou představu doprovázejí emoce, ba přímo bušení v prsa. Poslanci ČSSD se rozhodli při svých 29 procentech volitelů (poslanců a senátorů) a přes zkušenosti předchozích voleb prosazovat vlastního kandidáta. Byzantinské pojetí vlády zatemnilo jejich mysl - mečiarovské "vítěz bere vše" bylo jejich heslem. Vyhráli přece volby, správu země mají ve svých rukou, a tak musejí mít svého prezidenta. Teď si můžeme všechno dovolit, říkali si.
Otázka je, zda úvaha o Janu Sokolovi či jiném, pro většinu parlamentu přijatelném kandidátovi, znamená, že ono pojetí vlády už dokázali poslanci ČSSD většinou překonat. Ještě v úterý se ale v tajném hlasování vyslovovali k Pavlu Rychetskému, který sice ke kandidatuře nesvolil, ale uveden v pokušení zhřešil pýchou a souhlasil s hlasováním, aby si ověřil, jak je v klubu ČSSD oblíben. Jeho hřích je lidsky pochopitelný, s podivem je jen, že se nenašel nikdo, kdo by klubu toto infantilní a destabilizující hlasování rozmluvil. Vůči koaličním stranám bylo nevlídným aktem. Poslancům, a zase hlavně těm sociálnědemokratickým, je třeba připomínat ústavu.
Zhrzenost v lásce k Zemanovi nebo "lidový" názor poslance Jozefa Kubinyiho, že každá další volba je šaškárna, je neopravňují k tomu, aby ke třetí volbě vůbec nešli. Nikdo je nenutí dát někomu hlas. Ale volba je ústavou upravený akt, kterého se zúčastnit musejí. Vlastně nemusejí: usoudí-li, že jejich slib dodržovat ústavu byl životním omylem, mohou složit mandát. Takové máme pravidlo demokracie.
PRÁVO 10. února 2003