Tedy hlasovat se v té nové Evropě má pod obojí. Jednak hlasy států, a ten má každý jeden, velký jako malý. Za druhé hlasy občanů, a tady by měl mít každý stát takový počet hlasů, jaký odpovídá množství jeho obyvatel.

O to se ale právě v současné době vede spor, protože někdejší smlouva z Nice přisoudila zejména Polsku a Španělsku, ale i České republice o trochu víc - což je ovšem věc zásadní a zásady nutno hájit. Pro budoucnost české kotliny, ale i pro budoucnost kontinentu je přece nesmírně důležité, máme-li mít hlasů tři a fous nebo jen dva a dva fousy. Proto také kandidát do EP Jan Zahradil sepsul českou vládu, že se na konferenci o takzvané evropské ústavě nepostavila po bok střečkujícího Polska.

Jde prý o to, aby někteří nebyli rovnější mezi rovnými, což je starý bonmot, jen v tomto případě nesedí. Rovnost dle Zahradila spočívá v tom, že budeme štěkat, aby náhodou někdo nedostal větší táfličku čokolády než my, pokud ji náhodou nedostaneme my.

Jako by nebylo zřejmé, až do očí bijící, že EU vznikla a rozvíjí se jen díky nerovnosti, díky nesamozřejmé ochotě velkých států respektovat malé - takže hlasování podle počtu obyvatel je samozřejmě krajnost, s níž se příliš nepočítá. Marně však zkušenější diplomat Kavan vysvětloval, že v Evropském parlamentu je hlasování vzácné, že se zde shody dosahuje trpělivým jednáním. Cožpak to může akceptovat absolvent politické školy, v níž parlamentní diskuse spočívá v urážkách a rozhodnutí je věcí kupeckých počtů?

Což o to, našinec chápe obé, proč se puncovaní euroskeptici Evropy bojí, i proč se do ní cpou. Aby však i ostatní poslanci Evropského parlamentu pochopili, o čem je u nás politika, potřebovali by přinejmenším školení o relativitě rovnosti.

PRÁVO 29. prosince 2003