Jen se usmíval na celé kolo a v tom si novinář mohl najít cokoliv dle libosti: jak nevyřčenou omluvu za svého nevychovaného patrona, který mluvčího nezval k žádnému rozhodnutí, tak případný souhlas s tím, že předseda zase zatočil s novinářskou cháskou.

Ostatně Zeman měl Roučka hlavně pro parádu. Sám to pověděl žurnalistům v letadle, které se vracelo z cesty do USA: "Řekl jsem Clintonovi, že jsem si nevybral mluvčího z českého novinářského póvlu, ale takového, který byl za totality redaktorem Hlasu Ameriky." Což je pravda, a nejen to.

Rouček má obdivuhodný politický životopis. Po emigraci v roce 1977 a studiu na Vídeňské univerzitě ukončeném doktorátem se specializací na mezinárodní vztahy byl dokumentátorem v ústředí rakouských socialistů, učil na univerzitě v australském Sydney, přednášel na pozvání Čínské akademie věd v Pekingu, působil jako vědecký pracovník Královského institutu mezinárodních záležitostí v Londýně a nakonec pracoval v oblasti průzkumu australských a východoasijských trhů. Vezmeme-li navíc v úvahu, že ovládá několik jazyků, lze pochopit ty sociální demokraty, kteří ho navrhli a prosadili do čela kandidátky ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu.

Stejně tak není obtížné vžít se do pocitů těch, kteří kvůli tomu kandidátku opustili. Libor Rouček byl totiž vždy loajální vůči tomu, kdo zrovna využíval jeho služeb. Týká se to i někdejších politických přátel a současných největších nepřátel Miloše Zemana a Vladimíra Špidly. Vlastně právě Špidla, který se dostal tam, kde je, pomocí Zemana, nemá Roučkovi v tomto směru co vyčítat.

A tak nakonec většinou dvou hlasů byl Rouček na ÚVV ČSSD do čela volební listiny zvolen. Zbývá tak jediné - aby si lídr evropské kandidátky získal sympatie veřejnosti. O to se pokusil v nedělní Sedmičce. Osvědčil znalost způsobů, které používají světoví politici. Například při vší své slušnosti se nenechal vyvést z míry ráznou Janou Bobošíkovou, ale trpělivě dopověděl každou svou větu až do konce.

Zároveň je nasáklý schopností zahraničních kolegů vykroutit se z každé situace tak, aby konkrétně neřekli vůbec nic, nebo tvrdit všem do očí, že černá je bílá. Dostal k tomu několik šancí. Nejdříve se snažil i po odvysílání záběrů s poslanci ČSSD, kteří odmítli hlasovat pro vyslání vojenských policistů do Iráku, protože to odporuje rezoluci stranického sjezdu, přesvědčit diváky, že žádná nejednota v soc. dem. není, a skončil u prohlášení, že česká účast v Iráku není v rozporu s touto protiválečnou rezolucí.

Za to si vysloužil poznámku oponenta, místopředsedy ODS Jana Zahradila: "To byla skutečně dialektika vysoké úrovně, co jste tady předvedl", načež zdvořile pravil: "Děkuju." Pak se zaskvěl v posuzování zákroku policie proti reportérovi Novy. Po zhlédnutí příslušných záběrů nejdříve pověděl: "Já bych se chtěl té policie také zastat, protože my na jednu stranu, a slyšíte to kolikrát, vidíte to i ve vašich reportážích, že prostě policie nekoná, že policie je nečinná. Nyní jsme měli případ, kdy došlo k pokousání psy, čili ta policie musela konat. Jiná věc je, když třeba policie uzavře prostor, nevíme."

A když se ho moderátorka zeptala, zda podle těch záběrů kladl reportér odpor, řekl Rouček zajímavou větu: "Já jsem na ty záběry koukal a z těch záběrů jsem neměl radost nebo to, co jsem na nich viděl." A tak kromě opakování soc. dem. stranických pouček a mlžení ve světovém stylu se veřejnost od Roučka dověděla jediné individuální stanovisko: že na rozdíl od bruselských eurobyrokratů nepotřebuje viagru. A nová mediální tvář soc. dem. k tomu přidá milý úsměv.

PRÁVO 23. prosince