K verandě chaty přilepené na okraji prudkého svahu nedaleko hráze přehrady jsme se dostali v gumovém člunu, jiná cesta není. „Jestli nás varovali policajti? Starostka nás varovala. Ale my tady bydlíme, tak proč bychom měli jít pryč?“ diví se svérázná chatařka a dodává: „Měli bychom kam, máme děti, kamarády, známý. Ale proč, vždyť je tady krásně.“

Z velké vody strach nemá. „Já tady žiju už čtyřicet let a už jsem tady viděla tolik povodní, že mě ani tahle nepřekvapí.“ Argument, že takovou, jaká přichází teď, ještě nezažila, nebere. „Dovnitř se nedostane. I když voda stoupne ještě o metr, tak jsme furt v suchu.“ Teď je po třetí odpoledne, řeka pomalu kulminuje a do skromného obýváčku zbývá ještě asi sedm schůdků. Tak jo, paní to má asi „ve voku“.

Odříznutí od světa se manželé bát nemusejí. „V mrazáku máme maso za sedm a půl tisíce. V pátek tu byli hasiči, tak byly buřty,“ říká rozšafně Hana Konvalinová. Něco tady nehraje. Běžící mrazák, puštěná televize. Jak to, že jde elektrika, když je všechno kolem pod vodou? „Nejde. Už od pátku nejde. Máme centrálu.“ A je to.

Odplouváme. Paní zapózuje s jezevčíkem, a když se rozhlédne po zaplavených chatách, nepatrně zvážní. „Ono je to hrozný. Ale není to tak hrozný, jako když někdy vidíte, jak na Moravě řeka zaplavuje rodinný baráky. To my jsme tady v pohodě. V absolutní pohodě.“