Vyplývá to z mezinárodního výzkumu Europen Social Survey Round 4 o jehož výsledcích informuje Socioweb Sociologického ústavu.

Diskriminace lidí pro jejich věk neboli ageismus se týká nejen starých lidí, ale i jejich protipólu – mladých lidí.

Kdo zaměstná šedesátníky a dvacátníky?

Ageismus není nějaký abstraktní problém, který řeší v kavárnách intelektuálové, ani přecitlivělá reakce když nejste schopni rychle vystoupit z autobusu.

Jakmile je vám 60 let, podle personalistů některých firem už nejste například schopen pracovat jako kontrolor. Totéž si ale myslí i o dvacetileté uchazečce o toto místo.

V prvním případě jste podle některých zaměstnavatelů již nevýkonný, neflexibilní, v druhém zase bez zkušeností, aniž by poměřili skutečný výkon. Ideální zaměstnanec je tak třicátník, aniž by byla hodnocena jeho skutečná výkonnost. I proto jsou starší zaměstnanci první, kdo si chodí pro výpovědi z práce. To je ageismus v praxi.

Stárnutí není katastrofa

Hlavní problém věkové diskriminace v České republice spočívá v tom, že jsme začali stárnutí populace i jednotlivců považovat za katastrofu ekonomickou, sociální a lidskou a vyšší věk za něco, za co je třeba se stydět, nebo jej maskovat plastickými operacemi. Senioři jsou představováni stereotypně jako „ekonomický problém“, který zatěžuje budoucí generace, aniž se odlišuje, že to tvrdí hlavně stoupenci povinného soukromého spoření na důchod.

„Důchodci“ jsou v tomto přístupu chápáni jako zcela neaktivní (tj. nepracující, nenakupující, nepečující apod. tudíž na HDP nepodílející se) obyvatelstvo. Skupina lidí po padesátce, ale i nová generace seniorů přitom výrazně přispívají na HDP a tvoří výraznou spotřebitelskou skupinu.

Nikdo v Česku zatím nebere v potaz, že na prahu šedesátky se nyní ocitají ročníky s dosud největším zastoupením vysokoškolského vzdělání, lidé s úsporami, počítačově gramotní, jazykově vybavení, navíc v dobré zdravotní kondici. Všimli si toho kupodivu v technologicky, organizačně a inovačně nejvyspělejších zemích, kde dokážou intelektuální kapacitu, spolehlivost, věrnost firmě a kupodivu i finanční nenáročnost seniorů velmi dobře využít.

Sedmdesátiletý tavič je hloupost

Samozřejmě to neznamená, že sedmdesátník může bez problémů jezdit s kokilou plnou rozžhaveného kovu či s autobusem MHD.

Problém je v tom, říkají psychologové, že se v Česku, na rozdíl od světa, jako senioři a tudíž lidé na odpis berou prakticky všichni už po překročení čtyřicítky. Senioři navíc jako jednolitá skupina neexistují. Lidé nad 60 nebo 65 let, kterým jsme si zvykli běžně říkat senioři a považovat je za jakousi uzavřenou, homogenní šedou skupinu, jsou totiž nadmíru různorodým seskupením lidí v naší společnosti.

Zejména pro úspěch důchodové reformy bude třeba především změnit postoj veřejnosti k seniorům a starším spoluobčanům vůbec. Jinak totiž hrozí, že po prodloužení věku odchodu do penze na 65 let bude tvořit masu nezaměstnaných právě skupina pracovníků po padesátce a dobu do penze si odstojí ve frontách na úřadech práce.

Podle socioložky Romany Benešové je třeba posilovat porozumění a kontakty mezi generacemi, pochopit specifika jednotlivých životních etap, nepřeceňovat význam věku coby číslovky v situacích, ve kterých je jejich role podružná. Podle psychologů by bylo dobré i změnit podobu kampaní, které mají přimět k podpoře penzijní reformy a rozvíjet obory ve kterých by starší zaměstnanci našli uplatnění.