Článek
Ocet si však rozlila i u (známé) části svých poslanců. U těch, kteří naši účast na zklidnění a obnově Iráku vnímají tu jako poklonkování před USA, tu nedůstojnou snahu urvat něco z "válečné kořisti".
Myslím si, že vláda v obou případech rozhodla dobře. Nesouhlasné mručení modré opozice na gripeny by šlo považovat za pouhý folklór, kdyby šlo jenom o kvalitu strojů a pořizovací cenu. Výběr měl ovšem i politickou stránku - a tady je hněv modré opozice pochopitelný. Proevropská vláda se zachovala evropsky a vybrala evropské stroje. Odolala přitom nevybíravému tlaku amerických politiků, prezentovanému zejména slovy velvyslance Stapletona, že odmítnutí amerického železa poznamená naše vztahy se Spojenými státy.
Chápejme hněv politiků ODS nad takovou troufalou svatokrádeží. Nebyl to jejich místopředseda Jan Zahradil, který celkem nedávno rozvíjel úvahy o tom, že by pro Česko bylo málem nejlepší stát se jedenapadesátým státem USA či alespoň jejich středoevropskou základnou? Strážci české suverenity vůči zlé Evropě, no není-liž to pěkné?
Vysláním policistů do Iráku česká vláda samozřejmě nefoukala na gripenovou bolístku Washingtonu. Je to otázka samostatná a ošemetnější, než výběr stíhaček. Měl jsem, mám a jistě i budu mít dost výhrad ke způsobu amerického angažmá v Iráku. Avšak jen duševně rozvrkočení poslanci ČSSD mohou naši účast v protisaddámovské koalici chápat jako poklonkování před USA. Česká polní nemocnice u Basry byla po výtce humanitární záležitostí. Její stažení pokládám za hrubou chybu české vlády. Přispěje-li stovka českých policistů k obnově obecné bezpečnosti v neklidné zemi, je to agrese? Hodování na válečné kořisti? Poklonkování?
A nakonec, nikoliv však v pořadí důležitosti: jsme spojenci USA v NATO a spojenci k sobě mají povinnosti morálky i činu. Jsem rád, že česká vláda prakticky v jednom dni dostála spojenecké povinnosti (Irák), současně však dokázala udržet distanc od téhož spojence, když neomaleně se pokusil hrál kartu silnějšího (gripeny).
PRÁVO 19. prosince