„Určitě nehrozí, že by si tam někdo vyrazil jen tak zastřílet,“ řekl Právu Řehka. Dodal, že boj s táliby je jen jednou z činností, které speciální síly provozují. Další jsou průzkum, sběr informací, cvičení místních bezpečnostních sil a pomoc místnímu obyvatelstvu.

Velitel 601. speciální skupiny AČR v Prostějově Karel Řehka.

Velitel 601. speciální skupiny AČR v Prostějově Karel Řehka.

FOTO: jr, Právo

Podle Řehky se všechny jednotky musí řídit pravidly pro nasazení, která přesně určují, kdy a na koho mohou vojáci střílet a na koho ne.

Zkušení profesionálové

Samotní vojáci, kteří většinou byli na několika půlročních misích v afghánských horách, berou boj jako svou povinnost, kterou se snaží, jak se na profesionála sluší, odvést co nejlépe.

Šestatřicetiletý letecký návodčí Danny (jména nelze kvůli utajení uvádět) byl v Afghánistánu třikrát a na nové nasazení se podle svých slov těší. Je to podle něj jediná příležitost, kdy si může v praxi vyzkoušet svoje dovednosti.

Když se dostali na jedné patrole pod palbu a když ležel skrytý ve vyschlém korytu řeky, přemýšlel pouze o tom, jakým způsobem by naváděl bombu. Obavy se podle něj dostavují až na základně po boji.

„Několikrát jsme leteckou podporu potřebovali, ale nikdy jsem neměl štěstí tu bombu osobně navádět. Když k tomu přišlo, tak americký návodčí byl v lepší pozici než já a cíl lépe viděl. Já jsem byl přišpendlený k zemi střelbou a nemohl jsem ani zvednout hlavu, jinak by mi ji ustřelili,“ vzpomněl Danny na událost z roku 2009, kdy operovali v afghánských horách v provincii Kandahár a Uruzgán.

Povstalci, kteří útočí většinou v menších skupinkách o síle čtyř až osmi mužů, na českou a americkou jednotku zaútočili z více stran. Vojáci si proto přivolali leteckou pomoc. Americký letoun A10 jim pomohl střelbou z kanónu a stíhačka F-18 shodila na nepřátele 250kilovou bombu. „To nám pomohlo opustit pozice, v kterých jsme byli přišpendleni, a mohli jsme ustupovat. My jsme neměli ani škrábnutí, ale horší to bylo s nepřítelem,“ dodal Danny.

Bomby na míru

Danny si uvědomuje, jakou odpovědnost návodčí má, a snaží se podle svých slov předejít zbytečnému krveprolití. „Když chce velitel shodit pumu a v letadle je pouze tunová bomba, která by zničila půl vesnice, tak mu radíme, aby počkal na další letoun, který má menší bomby, jež zničí jen to, co je nezbytně nutné,“ podotkl Danny.

Se samotnými táliby se do kontaktu skoro nedostanou, protože jejich zatýkání obstarává výhradně místní policie. „A na nože nebo na pěsti v boji nedošlo,“ poznamenal pyrotechnik a spojař Pavel (33), který se do mise také chystá. „Minule mi ten půlrok utekl jako nic,“ uvedl Pavel, který sice s těžkým srdcem opouští rodinu, ale je velký fanda do své práce.

„Když jsem v misi, mám čas věnovat se práci. Nemusím po pracovní době chodit domů a mohu se učit nové věci. Pracuji s bombami a municí a můžu zjistit, jak to dělají Američané,“ dodal Pavel.

Dva druhy nepřátel

Podle Honzy (27), který byl v roce 2009 zástupcem velitele bojového týmu, jsou v Afghánistánu dva druhy nepřátel. Jedni jsou místní, kteří občas na vojáky útočí. „Ti jsou méně vycvičení a z jejich strany nehrozí takové ohrožení života jako od druhé skupiny, která přichází často ze zahraničí,“ uvedl Honza.

Nejčastěji používají sovětské samopaly Kalašnikov, ale podle Honzy jsou k vidění i sto let staré zbraně. Alianční vojáci sice výzbrojí podstatně převyšují táliby, ti jsou ale ve výhodě kvůli tomu, že lépe znají terén a požívají náklonnosti místních. Přízeň Afghánců je velice ceněná a vojáci se ji také snaží získat lékařskou a veterinární péčí či drobnými dary.