Proč jste se rozhodl odejít z České republiky do Německa?

Jednak to byla celkově neuspokojivá situace v českém zdravotnictví, na níž se podílí naprosto chaotický, nepromyšlený a prakticky neexistující systém postgraduálního vzdělávání. Dále pak špatná personální situace v nemocnicích, v jejímž důsledku není čas na kvalitní medicínu a kvalita trpí na úkor kvantity, v jejímž důsledku jsou lékaři pracovně přetěžováni. Trávil jsem v práci někdy i 280 hodin měsíčně a neměl čas na přátele, své zájmy ani na další vzdělávání. Na to ovšem po tolika hodinách strávených v práci není ani síla.

Dalším faktorem pak byl každoměsíční pohled na výplatní pásku a chování některých pacientů. Rozhodování jsem měl o to jednodušší, že jsem se zároveň chtěl dobře naučit němčinu a poznat kulturu a život v cizí zemi.

Co bylo v prvotní fázi složité, když jste přišel do zahraničí?

Místo jsem nesehnal v první nemocnici, kam jsem poslal životopis, ale musel jsem absolvovat pohovorů několik. Nakonec to vyšlo a mám obrovské štěstí, že pracuji zrovna ve Wolfsburgu. Musel jsem vyřídit i spoustu byrokratických záležitostí před i po nástupu. Jde ale zejména o formality, které jsou spíš úmorné než složité.

Ze začátku mě nejvíc limitovala asi němčina. Sice jsem se domluvil, ale komfortně jsem se ještě necítil, neboť jsem se v té době učil teprve rok. První půlrok pro mě každý telefonát znamenal stres, ale pak se to najednou zlepšilo. Teď už se tomu jen směji. Když člověk přijde do nového prostředí, chvíli trvá, než se zorientuje, jak kolektiv i oddělení fungují. Těžkosti se týkaly i každodenního života. To jsem si ale vesměs užíval, jako něco, co k tomu patří, protože jsem věděl, že to každý měsíc bude lepší a lepší.

Jak vás německý kolektiv přijal a co pacienti?

Kolegové mě přijali bez problémů a vycházeli mi vstříc. Nevodili mě ale zase za ručičku. Musel jsem od začátku většinu věcí zvládat sám. Tím se ale člověk učí nejrychleji. Tady na severu Německa jsou lidé sice rezervovanější, ale o to upřímnější, a z kolegů se pomalu začínají stávat kamarádi. Navíc jako cizinec tu nejsem žádná výjimka a nikoho nezaskočí, když na něj promluvím s přízvukem, to je zde úplně normální. Pacienti se občas ze zvědavosti ptají, odkud jsem, protože Čechů je málo, neznají náš přízvuk a mají problém si nás zařadit.

Slyší, že jsem odněkud z východu, ale vědí zároveň, že nejsem Polák ani Rus. Nikdy jsem se nesetkal s negativní reakcí na to, že jsem cizinec. Když na to přijde řeč, naopak mě spíš chválí za němčinu a přejí, ať se mi tu daří.

Domníváte se, že pokud odhadovaných čtyři tisíce lékařů, kteří se připojili k výzvě Děkujeme, odcházíme, skutečně podá výpověď, najdou v Německu uplatnění?

Interpretace, že všichni, kteří v rámci kampaně podají výpověď, budou také hledat práci v cizině, je zavádějící. Myslím, že po podání výpovědí většina z nich nechce, a ani nemusí nikam odcházet. Stačí, když zůstanou doma a několik dnů prostě nepřijdou do práce. Jsem přesvědčen, že do několika desítek hodin vláda ráda splní veškeré jejich požadavky.

Nicméně ti, kteří opravdu budou chtít pracovat v Německu, a jsou ochotni pro to něco udělat, rozhodně práci najdou. V současnosti je zde několik tisíc pracovních míst napříč obory. Největší zájem je o internisty, chirurgy a praktické lékaře. Uplatní se jak absolvent, tak zkušený specialista, který to má samozřejmě s hledáním místa ještě jednodušší.

Navíc se odhaduje, že při pokračování současných trendů může v roce 2020 jen v Německu chybět až několik desítek tisíc lékařů. Jen v posledním čísle časopisu německé lékařské komory, který vychází každý týden, je 98 stránek inzerátů s nabídkami na všechny možné pozice.

Je složité si v Německu udržet pozici, a naopak máte možnost profesního růstu?

Je zde přehledný, logický splnitelný systém postgraduálního vzdělávání. Specializační vzdělávání je ukončeno zkouškou, po které se lékař stává specialistou v oboru. Pokud má někdo další ambice, může se po dosažení určité praxe ucházet o místo vrchního lékaře, tedy jakéhosi konzultanta či zkušeného vedoucího lékaře, který dohlíží na práci asistentů. I na tyto pozice se objevuje poměrně dost nabídek. Případně je možné se ucházet o místa na univerzitních klinikách nebo si otevřít soukromou praxi. Myslím, že možnosti jsou zde široké a pro toho, kdo na sobě chce pracovat, i neomezené.

V čem spatřujete výhody práce v německé nemocnici?

Mohu se zde věnovat kvalitní medicíně a vzdělávat se v promyšleném a přehledném systému specializační přípravy. Jsou zde dobré pracovní podmínky bez nepřiměřeného množství přesčasové práce. Zkušenější lékaři mají čas se nám mladším věnovat a také to dělají. Snaží se nám předat zkušenosti a vychovat z nás dobré lékaře. Mám zde dost volného času na zájmy, přátele i vzdělávání. Nemám existenční starosti, naopak již teď žiju v nadstandardu. Mám perspektivu, že to vše bude časem ještě lepší.

Jaká je v Německu nemocniční péče o pacienta ve srovnání s tou českou?

Necítím se úplně povolaný srovnávat. V ČR jsem pracoval celkem 20 měsíců v malých okresních nemocnicích. Zde jsem také zatím jen krátce ve větším zařízení ve městě s asi 120 tisíci obyvateli.

Mám ale pocit, že průměrná kvalita péče je v Německu vyšší. Manažeři českých nemocnic si myslí, že když postaví nový pavilón a nakoupí do něj nejnovější přístroje, zajistí tím kvalitnější péči. To je ale děsivý omyl. Pokud nemají dostatek kvalitního personálu, který umí potenciál těch přístrojů využít, je to celé k ničemu. A to je dle mého názoru situace většiny českých nemocnic. Primář a několik absolventů, kteří musejí zvládat oddělení s několika desítkami lůžek i s ambulancemi nebo např. operačními sály, nemohou zajistit kvalitní péči ani se sebelepším vybavením. Zvlášť když třeba ve čtyřech až pěti lidech musejí pokrýt noční služby, po kterých ani ráno nechodí domů. Tady nezáří všechny budovy nemocnice novotou, nejsou ale zanedbané, a i zde se v příštím roce chystá obměna vybavení a stavba nových bloků nemocnice, a přístroje tu nejsou z poslední generace. O to víc se tu klade důraz právě na vzdělání a kvalitu lékařů a dalšího personálu i kvalitu práce. Je radost vážit si svých kolegů a vidět, jak všichni kolem dělají svou práci dobře. Ty absurdní až politování hodné události, které jsem měl možnost kolem sebe pozorovat v českém zdravotnictví, tady prostě nenastávají.

Chcete zůstat v Německu natrvalo, či uvažujete o návratu?

O návratu neuvažuji.