Pohled na sešlého 66letého muže, který se evidentně týdny neholil a nestříhal, budil rozpaky. Tohle že je člověk, který vyvolal dvě války se stovkami tisíc mrtvých, tohle že je zločinec, který nechal zplynovat tisíce svých vlastních občanů a tisíce dalších dal popravit či zahrnout do pouště jen kvůli udržení své moci? Vzpomeňme si ale, jak uboze vypadal před lety po své přirozené smrti v džungli řezník Pol Pot, který velel Rudým Khmerům a v rámci zvrácených komunistických idejí nechal povraždit statisíce lidí v Kambodži.

I Uganďan Idi Amin zemřel nedávno v bolestech na rakovinu a nic při pohledu na lidskou trosku nepřipomínalo, že vysloužilý diktátor má na rukou krev statisíců lidí východní Afriky. Bremer na tiskovce mluvil bez zaváhání. S jistotou v hlase pronesl ono - snad pro učebnice vypilované: Dámy a pánové, máme ho. Někteří iráčtí novináři hlasitě skandovali, jiní plakali. Pokud někoho napadlo, že tu emotivní reakci třeba zinscenovali samotní Američané, byla mu odpovědí obrovská radost Iráčanů, kterou média zaznamenala v mnoha jiných koutech Iráku.

Saddámova diktatura totiž jen nevraždila. Drtivou většinu obyvatel země připravila o možnost cestovat, studovat jiné názory než baasistickou socialistickou ideologii, každá irácká rodina musela někdy přispět svými muži na Saddámovy války proti Íránu či Kuvajtu. Bagdádská politika také vyústila v mezinárodní sankce schválené Radou bezpečnosti OSN (tedy nikoli jen Washingtonem). Radost z neslavného tyranova konce je tedy více než autentická a pochopitelná. Saddámovo dopadení má ovšem zásadní význam nejen pro okupační vojáky a úředníky decimované gerilovými a teroristickými útoky, ale hlavně pro budoucnost Iráku.

Bylo by pošetilé očekávat, že včerejším oznámením Saddámova konce skončí i operace iráckých a zahraničních ozbrojenců proti "vetřelcům". Rozhodně se jim však bude operovat mnohem hůře než dosud. Jejich spojencem už totiž nebude strach Iráčanů z návratu starého režimu, který jim dosud svazoval ruce při spolupráci s - OSN posvěceným - okupačním aparátem. Obavy, že se Saddám jednoho dne vrátí a tvrdě zúčtuje se všemi, kdo ho zradili více či méně angažovaným příspěvkem k budování nového systému, v Iráku neustále připomínal nejen americký správce Bremer, ale běžně o nich hovořili iřadoví Iráčané.

Zatčení má také mezinárodní přesah. Vůdce zločinného iráckého režimu se bude zodpovídat buď před americkou justicí, nebo před tribunálem čerstvě vytvářeným samotnými Iráčany. Podaří-li se při tom oddělit zrno skutečných diktátorových vin od plev léty navátých bájí o smyšlených krutostech, lze už dnes, pár hodin po Saddámově dopadení, říci, že americká politika má navzdory rozumování notorických antiamerikanistů i světlé stránky.

PRÁVO 15. prosince 2003