Zatím to vypadá, že nikdo neví, jak takové jedince (určitě existují) jednak najít, jednak je přesvědčit, aby se politice věnovali.  I to je důvod, že v těchto dnech v celé zemi není člověka s nezpochybnitelnou autoritou, jehož by Parlament ČR byl ochoten a schopen zvolit hlavou státu. Jistí recesisté na to, jak známo, reagovali tak, že navrhli popovou hvězdu Karla Gotta jistě s ohledem na nomen omen takového nápadu, a hvězda sama, určitě jen díky svému smyslu pro humor, tím byla aspoň polichocena. Vtipálkové však docela vážně odkazují na kariéru Ronalda Reagana, jenž se též z filmového herce stal prvním mužem USA.

To je ovšem omyl, neboť Reagan se v politice vypracoval zdola, od mluvčího až po guvernéra Kalifornie, než kandidoval na prezidenta. A tak by to i mělo být, že prezident republiky je funkce pro člověka politického, z praktické politiky vyrostlého, neboť po pět let bude muset činit politická rozhodnutí.

Ve dnech, kdy volba hlavy státu v České republice podobá se frašce čtvrté kategorie, se máme právo udiveně ptát, jak že to pracují naše politické strany (financované také z našich daní), když za ta dlouhá léta nebyly schopny do svých řad přilákat talenty a vychovat z nich osobnosti, které by se o tento důstojný úřad mohly ucházet, aniž by vzbuzovaly zuřivost v jiných partajích nebo posměch národa?

Po dvou nepovedených volbách prezidenta stojí zákonodárci před zásobárnou politických osobností jako před prázdným krámem. V desetimiliónové zemi nemáme politika, na kterém by se s přirozeným respektem shodlo několik parlamentních stran. Po třinácti letech demokracie se u nás nehledá nejlepší prezident, ale kandidát (dokonce z jiné profese), jenž k tomu potřebuje jediné: aby nikomu nevadil. To je ale hodně málo. Politika sama za nic nemůže, vždyť je to výsostné řemeslo. Budiž nám právě probíhající volební tyjátr aspoň inspirací k hledání způsobu, jak na partajních záhonech vypěstovat konečně něco jedlého.

PRÁVO 7. února