Pehe: Volby jsou mimo jiné i referendem o Nečasovi

Jsou významné ze dvou hledisek. Zaprvé jsou referendem o počínání ODS na radnicích a rozhodnou o osudu strany na komunální úrovni na dlouho dopředu. A zadruhé komunální volby budou mít dopad na centrální politiku, možná největší, jaký kdy měly.

V koaliční vládě jsou dvě nové strany, které musejí potvrdit, že květnový úspěch nebyla náhoda. Pokud Věci veřejné (VV) a TOP 09 výrazně neuspějí, tak to bude mít dopad na jejich další fungování – například ve VV se již nyní objevují alarmistické hlasy, a pokud strana hodně ztratí, mohla by dál pokračovat v propadu.

Navíc se může objevit pnutí v celé koalici. To může vzniknout nejen kvůli neúspěchu VV, ale i kvůli úspěchu TOP 09 na úkor ODS. Tehdy se mohou vynořit otázky, zda sázka na premiéra Petra Nečase z ODS byla správná. V ODS, která je navázána na nejrůznější ekonomická bratrstva, vznikne určitá panika, protože bude hrozit ztráta lukrativních vazeb.

Mnohem větší nebezpečí pro soudržnost koalice než protesty v ulicích je neúspěch, nebo co se pokládá za neúspěch, jedné z vládních stran. Takové situace vyvolávají paniku. Pokud TOP 09 porazí ODS v jejích baštách, začne se volat po změně směru a v ODS to bude o to silnější kvůli klientským sítím. Pokud budou mít pocit, že na to Nečas nemá dostatečně silné postavení, bude se hledat řešení. A politik, který je takto oslaben, nemůže mít silnou pozici v čele vlády – to jsme viděli na příkladu Mirka Topolánka.

Změna v Senátu je důležitá nejen pro postavení soc. dem., ale i pro společnost jako celek. Demokratický systém funguje produktivně tehdy, a obzvlášť to platí u mladších demokracií, když se vyvažují centra moci a vlivu nejen v rámci institucí, ale i politického spektra.

Pokud ve státě vše ovládá pravicová koalice – Sněmovnu, Senát a má na své straně prezidenta – pak tu není žádná viditelná opozice, která by korigovala její kroky. A korektiv je důležitý, jinak by se mohla opakovat situace z let 1992–3, kdy za vlády Václava Klause dopadly reformy v řadě oblastí neslavně.

Senát sice není tou nejsilnější bází, ale svými vety by horní komora vysílala do veřejnosti i politického systému důležité signály, které by jinak nevznikly.

Mimochodem ODS tím, že minule tak výrazně zvítězila třeba v Praze, na sebe vzala velkou odpovědnost. Řada lidí se přimlouvala za většinový systém, ale na příkladu ODS na radnicích se ukazuje, jak v mladé, nevyzrálé demokracii je většinové vládnutí bez opozice zhoubné. Strany ztrácejí kontrolu nad sebou samými, zaplétají se s různými mafiemi a kmotry.

Problém je v tom, že společnost není z jednoho těsta, ale jde o strukturovaný organismus. Vládní koalice nemá dominantní postavení, co se týče názorů, které prezentuje. Ona je pouze politickou většinou, která vznikla na základě taktických domluv po volbách. Pravicové neoliberální reformy avizovaly jen ODS a TOP 09, které dohromady získaly 36 procent hlasů, tedy přesně tolik, kolik ODS sama před čtyřmi roky. A zbytkových 64 procent nevyjadřuje jednoznačný souhlas s tím, že by se politika měla takto vyvíjet. Byla by chyba podléhat tomu, že celá společnost myslí tak, jak myslí takticky vytvořená vládní koalice.

Průzkumy naznačují, že více než polovina společnosti nemyslí pravicově a že nejvíce lidí se hlásí k sociálnědemokratické filozofii. To, že ČSSD není vládní stranou, souvisí s vedením strany a stylem.

Moudrá demokratická politika bere v potaz, že společnost jako celek nelze válcovat. A proto anomálie, kdy se kvůli historické náhodě prosadí jedna politická většina na všech možných úrovních vlády, není dobrá. Pokud frustrovaná polovina společnosti nenachází svůj politický hlas, tak to vede k radikalizaci. A to, co jsme viděli v podobě 40tisícové stávky, by nemusel být ani zdaleka poslední občanský protest.

Do určité míry ano, ale ne jako krajské volby v roce 2008. Hlavním zájmem voličů jsou lokální témata a do nich tak intenzivně neprosakují otázky škrtů či sociálních programů. Spíše se řeší konkrétní věci, hlavní bude otázka korupce a veřejných zakázek.

Privatizace politiky je vážný problém nejen v ČR, ale váže se ke způsobu fungování globálního kapitalismu. Ten ve vyspělých zemích nachází možnost pro expanzi už jen při privatizaci veřejných statků, jako privatizací národní bezpečnosti v USA. U nás je o to komplikovanější, že se u nás veřejný prostor nikdy plně neutvořil, protože po roce 1989 nebyl vyztužován občanskou společností, je pod obrovským náporem soukromých zájmů a veřejná diskuse tu živoří.

Jiří Přibáň říká, že se po 20 letech dostávají do politického systému strany, které jsou vytvořeny jako firmy, jež podnikají na poli politiky, tedy TOP 09 a VV. Ty byly vytvořeny skupinkami lidí z byznysu nebo politiky s krytím v byznysu, jako marketingové bubliny cílící na určitou skupinu obyvatel. Jejich problém je, že nejsou skutečnými stranami, nepřicházejí se zezdola ustavenou strukturou. Jde o jakýsi podnikatelský záměr.

n Nicméně obě jsou součástí vlády. Jak podle vás funguje? Představitelé koalice se často mezi sebou hádají…

Je sympatické, že to je vláda, která nestojí na místě, ale snaží se přicházet s řešeními. To může být tím, že má velkou většinu a nemusí se strachovat o své přežití. A na rozdíl od Topolánkovy vlády je méně schizofrenní, co se týče zahraniční politiky.

Paradoxně velký handicap také je, že se skládá ze tří zhruba stejně silných stran, což je pro českou politiku netypické. V takové koalici je neustále nutné hledat kompromisy, ale naši politici nevynikají tím, že by se dokázali domluvit. A tak si spíš dělají naschvály. Navíc před volbami si strany koalice nevystačí s vymezováním proti ČSSD, ale vymezují se proti sobě navzájem.

Potíže v komunikaci se projevují i vůči veřejnosti – rozhodování o škrtech vyústilo v pocit chaosu, chybí dlouhodobější vize, načasování kroků i podstatnější analýza možných negativních dopadů reforem. Vláda řekne, že škrtne v dávkách postiženým, a teprve poté zjistíme, jak obrovské důsledky pro celou řadu lidí to bude mít.

Vládní program nemůže být soubor představ, které na občany hodíme, ale musí mít určité časování a kontext. Je velmi těžké po veřejnosti chtít, aby přijala škrty a reformy a, upozaďovat boj proti korupci. To bude působit stále větší problémy.

Korupci nemůžeme vymýtit ze dne na den, ale na rozdíl od reformy zdravotnictví, která vychází z konkrétní české situace, existují v Evropě vyzkoušené protikorupční modely a zákony. Připadá mi, že u nás nemá nikdo skutečně zájem je implantovat. Dochází tak k absurdním situacím, že vláda říká lidem, že si musejí utáhnout opasky, a v den, kdy demonstruje 40 tisíc lidí, se otevírá předražený pražský okruh. V takovém případě je těžké občanům vysvětlovat, že se musejí obětovat.

Zejména lidé v městečkách a vesnicích mají před očima nejrůznější korupční skandály a nemají příliš chuť si utahovat opasky, když vidí, že peníze, které se ušetří, odtečou do kapes kmotrů.

Rétorika tu byla, ale skutek utek. Pokud by chtěla vláda být seriózní, tak každé zásadnější reformy by musela nejprve prodiskutovat s opozicí, odbory a s těmi, kterých se dotknou. A to příliš nedělá. Koalice si samozřejmě může prosadit, co chce, ale jsou zde potřebné ústavní reformy, například přímá volba prezidenta. A jelikož je opozice vytlačena do bezmocné pozice, kdy s ní nikdo nejedná, tak jediné, kde se může zviditelňovat a hrát nějakou roli, budou ústavní zákony. A velmi se obávám, že kvůli postoji vlády spadnou pod stůl některé důležité ústavní změny.

Mezi oběma existuje silná paralela. VV jsou po SZ druhá strana, která se dostala do Sněmovny na platformě boje se zkorumpovaným politickým establishmentem, a pak se s těmi dinosaury spojila. Jejich jediná reálná možnost, která by jim umožnila se etablovat, bylo stát stranou. VV se kvůli několika ministerstvům sloučí s establishmentem a zradí tu nejpodstatnější, protestní část obrazu, který mají u veřejnosti.

Ano, ale ani SZ, ani VV se nedefinovaly jako neoliberálně pravicové strany, které v případě zelených půjdou na 15procentní rovnou daň nebo v případě VV na reformy, které v programu obsaženy nemají. VV tak nakonec, stejně jako SZ, zůstane jakási role středové pojistky, jako když část zelených nakonec zablokovala plány na vybudování amerického radaru. Otázka je, jak si tuto schizofrenní situaci vyhodnotí voliči.

VV by byly v mnohem lepší pozici v konstruktivní opozici, kde by si mohly budovat politické struktury a vychovávat lidi do vládních funkcí. Mohly by podpořit některé reformy menšinového kabinetu, jindy zase ČSSD. To ve vládě mohou těžko. Navíc „tlumení“ se může odehrávat jen v kabinetu a to působí na voliče jako had v koalici – ať už to byli lidovci za Josefa Luxe či zelení – a na něj jsou lidé tradičně alergičtí.

Navíc VV měly kvůli charakteru podnikání ABL, ze které vzešel ministr dopravy a hlavní mecenáš strany Vít Bárta, z hlediska politické kultury a sebezáchovy usilovat o resorty, které ani náznakem nemohou mít nic společného s předmětem podnikání ABL. Politika pracuje se symboly, a i kdyby firma nikdy nic díky vnitru nezískala, stejně bude existovat podezření.

VV se jejich pozice ostatně již vymstívá, jelikož nemají dostatečné osobnostní zázemí na to, aby dokázaly obsadit vysoké exekutivní posty kvalitními lidmi, podobně jako zelení. U TOP 09 problém není tak velký, jde o stranu recyklovaných politiků.

Myslím, že se pomalu, ale jistě stává komickým maskotem vlády, což je pro něj osobně velká škoda. Evidentně na pozici ministra vnitra nemá, taková pozice vyžaduje politické zkušenosti, a možná by byl úspěšnější na resortu bližším jeho naturelu, například na kultuře.

Nečas nemá silnou pozici ve vlastní straně. Byl politickou improvizací a utrpěl porážku, která se stala vítězstvím. A proto budou komunální volby referendem i o Nečasovi. Kalousek, který je vlastně vládcem TOP 09, dobře ví, že premiér není pevný v kramflecích, což se projevilo například Nečasovým odložením souboje o státního tajemníka EU.

Je ve velmi složité situaci. Ví, že dění v ODS ovlivňují nejrůznější kmotři a že se proti němu mohou spiknout, a kromě toho ví, že v ODS existuje ještě další dělící linie – mezi oddanými ortodoxními klausovci a těmi, kteří Klause nemusejí.

Jakékoli spojenectví s Klausem je velmi složité – jeden den může být Nečasovým spojencem a druhý den kvůli nějakému kroku vlády, který se mu nelíbí, se může proti Nečasovi obrátit. Proto si myslím, že Nečas raději hledá smír například tím, že Klausovi nabízí účast na některých summitech EU.

Pak je tu druhý problém, a to že se budou vyskytovat situace, kdy Klaus půjde proti některým členům vlády, jako když se v případě ministra zahraničí Karla Schwarzenberga svěřil, že mu nevěří, že by se dostatečně bil za českou výjimku z Lisabonské smlouvy. A Nečas se musí rozhodnout, zda se bude vymlouvat a říkat, že nečetl noviny, anebo zda se za svoji vládu postaví. Pokud to neudělá, tak si sice udrží dobrý vztah s Klausem, ale rozklíží koalici.

Jak to u Klause tradičně bývá, tak to není jen spor o osobu Schwarzenberga, ale o celkové směrování jeho zahraniční politiky. Schwarzenberg je protiruský, proamerický, ale zároveň Evropan, a to zakládá poměrně silnou disonanci mezi ním a Klausem. Myslím, že je přesvědčen, že Schwarzenberg má příliš mnoho loajalit, tudíž nemůže hájit národní zájmy.

Určitou roli hraje i osobní žárlivost – Schwarzenberg je postava, které se díky rodinnému zázemí a světovosti otevírají dveře, což Klaus těžko snáší – a konečně je to spor o to, nakolik se prezident může prosazovat v zahraniční politice.

Klaus tento souboj vedl již během Topolánkovy vlády. A nyní je Klausovým hlavním soupeřem nikoli premiér, ale Schwarzenberg, vůči kterému, jakožto ministrovi zahraničí a předsedovi silné politické strany, je Klaus ve slabší pozici než dřív.

I když je Klaus značně oslaben, není dobré ho podceňovat. Vždy si najde cestu, jak oslovit své protivníky. Na souboj s Topolánkem to také nejdřív nevypadalo, ale Klaus byl klíčovou figurou, která po osmi letech přispěla k jeho odchodu z ODS.

Proto bych rozhodně nepodceňoval jeho spor se Schwarzenbergem. Klaus plánuje své kroky dlouho dopředu a pravděpodobně je směruje k prezidentské volbě v roce 2013, kdy by se Schwarzenberg mohl vynořit jako jeden z věrohodných kandidátů koalice. Byla by pro Klause politická porážka, kdyby se prezidentem měl stát Schwarzenberg.

Po 20 letech adrenalinu v politice je pro něj nepředstavitelné, že by byl neviditelný. Nevylučoval bych, že se o comeback pokusí. I když je jeho politická a intelektuální trajektorie sestupná, tak jde přeci jen o významnou politickou postavu, která má mobilizující efekt.

Pokud je realista, tak musí vidět, že po jeho názorech založených na zvláštní verzi populistického konzervatismu s nacionalistickým protiunijním nátěrem není příliš silná poptávka. To bylo vidět v evropských volbách – strany, které nepřímo podpořil, dosáhly tristních výsledků. Dokáže ale trpělivě pracovat a názor, který má 10 procent příznivců, může získat větší podporu. Třeba negativnější pohled veřejnosti na EU či euro je tu i jeho přičiněním.