A jen těžko lze předpokládat, že se lidé nadchnou pro natolik brutální likvidaci sociálního státu, jakou navrhuje ODS.

Manévrovací prostor má tak i "stojedničková" vláda značný, zvláště když korigující odborářské protinávrhy žádné masy lidí do ulic - a ani jejich podpisy na protestní petici - nedostaly. A proč by měly, jestliže ani jedna z plánovaný úspor na lidi v této chvíli ještě nedoléhá? Jedenáct reformních zákonů navíc projelo parlamentem jako hroudou másla a Václav Klaus je na Hradě podepisuje jeden za druhým. Nenarušil hlavní směr reformy, když včera použil své veto k ochraně většího blahobytu živnostníků, možná voličů ODS...

A tak asi nejzávažnější problematizace reformy k nám kupodivu dopadá zvenčí, z rušného hřiště evropské politiky.

U základů českého reformního úsilí nejsou pouze ekonomická dogmata. Nebo jen obecně přijímaný předsudek, že na dluh (natož na zvětšující se dluh) se žít nemá. A že státy (na rozdíl od domácností) by neměly debužírovat takříkajíc na leasing, potažmo na úvěr. Ne, k reformě Česko přistoupilo mimo jiné, ba snad především ze zásadního "evropského" důvodu: náš k sedmi procentům se ženoucí rozpočtový schodek (6,6 %) je více než dvojnásobkem tříprocentního limitu, jejž pro současné i budoucí členy Evropské unie stanovil takzvaný Pakt stability a růstu. A právě tenhle pakt dostal teď v EU výprask.

V noci z pondělka na úterý rozhodli v Bruselu ministři financí Eurolandu, že Francie a Německo nedostanou pokutu ve výši dvou procent HDP, přestože by ji dle platných - jimi samými kdysi prosazených - pravidel dostat měly: překračují totiž již třetím rokem nejen povolená tři procenta rozpočtového deficitu, ale i šedesát procent přípustného schodku všech veřejných financí. Mocní hříšníci dostali jen "podmínku" až do roku 2005.

V té podzimní noci financové "potrefených" i ostatních velkých (a několika malých) zemí nejenže přehlasovali (díky pro ně výhodnému hlasovacímu koeficientu) větší houf menších států, které žádaly dodržování pravidel. A z nichž některé nyní vyhrožují, že celou záležitost dají k soudu. Osa Paříž-Berlín, která tváří v tvář rozšíření EU pracuje na jakési vlastní "unii v Unii", s pomocí svých spojenců (Velká Británie, Itálie, Portugalsko, Lucembursko a Irsko) tím také odmítla jiné, zcela opačné doporučení Evropské komise.

Pařížský Le Monde s včerejším datem uveřejnil na první straně karikaturu dvou velkých baculatých chlapečků, kteří ze dvou stran - ve francouzských a německých národních barvách - sveřepě čůrají na malou postavičku s nápisem Brusel u nohou. Velká událost.

Velký to zlom, ale rovněž jakýsi okamžik pravdy umožňující prozření. Jistě, mocní schodkaři a notoričtí deficitníci využívají své těžké váhy. A vyvlékajíce se z povinností, nechávají méně vlivné státy-outsidery, aby za ně tahaly kaštany z ohně. Tedy aby střežily utahováním vlastních opasků stabilitu evropské měny a ekonomiky. A dobře jim tak!

Ale francouzsko-německý protiútok vyvolává také vzpomínku na dávnou glosu Romana Prodiho, že Pakt stability je pravděpodobně stupidní. Dávno už to sice neříká a tvrdí muziku ekonomických dogmat se svými evropskými komisaři i s nových šéfem centrální banky EU Jeanem-Claudem Trichetem. Ale smysl jeho zklasičtělého výroku tu s námi zůstává a rebelové proti paktu se o něj opírají. Ten smysl lze nejlépe vyjádřit prostou otázkou: Není náhodou zločinem dodržovat přísná a ekonomiku dusící kritéria i tam, kde (jako v SRN či ve Francii) zuří nebo hrozí stagnace a recese, ne-li rovnou nějaká krize?

Buď jak buď, schodkaři dali všem ostatním špatný (nebo dobrý?) příklad a namalovali další otazník na povahu, ne-li na samotnou uskutečnitelnost širší a hlubší Evropské unie. Také reformní odhodlání s vizí nepříjemných "sociálních nákladů" a politických důsledků může teď leckde skasat plachty a vzít dokonce tak trochu zasvé. Například v Česku?

V té historické evropské noci byl v Bruselu i ministr financí Bohuslav Sobotka bez hlasovacího práva. Kdyby toto právo měl - svěřil se novinářům - podpořil by Francii a Německo! Vždyť ve zlé hospodářské situaci trvat na dodržování paktu je hloupé, řekl.

Někdy se skutečně zdá, že u nás stále ještě vládnou opravdoví socialisté.

PRÁVO 27. listopadu