Na dávky tu ale žádný Rom ze Slovenska nedosáhne, ty jsou jen pro cizince s povoleným trvalým pobytem. Na rozdíl od Slovenska však i Rom tu občas sežene práci na černo.

A žádosti o azyl? Slovenským občanům jsou šmahem zamítány. Právem, rasová diskriminace je zlo, ale není to perzekuce kvůli rase či národnosti, která by byla zákonným důvodem k udělení azylu už byla. Nejchudší Romové z osad ale žádají o azyl i opakovaně a do českých azylových zařízení se vracejí.

Vysoká, téměř stoprocentní nezaměstnanost v osadách, snížené sociální dávky na maximum 10 500 slovenských korun na rodinu (i početnou), nelepšící se poměry bytové, zdravotní i vzdělanostní, úžera (lichva), z níž tenká vrstva příživníků za blahovolného přezírání státu parazituje na bídě svého lidu, ale hlavně beznaděj - to vše žene lidi pryč. Prostě jdou za příbuznými do českých zemí.

České a moravské Romy zahubila z 90 procent nacistická genocida v Osvětimi a dalších táborech, včetně dvou protektorátních. V klerofašistickém slovenském státě jich zahynulo "jen" deset procent. Více než 80 procent Romů v ČR proto pochází z rodin ze Slovenska. Často je přesídloval i stát, po válce se osídlovalo "pohraničí".

Dnešní romská migrace ze Slovenska do ČR není a ani nebude problémem EU, je to důsledek rozdělení federace. Romové jdou vždy za "rodinou", slovenští do ČR. Romská morálka nedovoluje zahnat příbuzné, i vzdálené, nepřijmout je aspoň na čas do rodiny, byť žije bídně. A o azyl nebude moci občan členského státu v EU vůbec žádat, volný pohyb se umožní, ale na dávky nárok mít nebude. Evropa ani ČR se nemusejí Romů bát, ohrožuje nás jen neřešení jejich sociálních poměrů.

Náš tradiční strach vyvěrá z neznalosti a předsudků. Někdy ho vyvolává přičinlivost úředníků, kteří se chtějí uplatnit stavěním zátarasů na slovensko-české hranici, či málo profesionální snaha novinářů odhalit rozpory a rizika i tam, kde nejsou.

Většina Romů, kteří přicházejí do českých azylových zařízení a nyní k příbuzným, se totiž zase vrací na Slovensko. Chtějí si tam udržet bydlení a rodinné vazby a také neztratit nárok na výplatu dávek, o něž by po půlleté nepřítomnosti přišli. Pak jedou třeba do ČR znovu. Zmínky o přílivu tisíců Romů ze Slovenska však nejsou není podloženy žádným průzkumem. Mohou ale nervy pocuchat a Prahu stavět proti Bratislavě. Slovenská vláda tyto počty popírá.

České úřady mají s počítáním Romů tradičně potíž, jsou tumpachové z tzv. občanského principu, podle něhož je Rom jen ten, kdo to tvrdí.

EU ale ví, že na sever od Alp a na východ od Rýna žijí ve státních společenstvích (politických národech) i etnické národy a skupiny. Naše ústavy proto zaručují i kolektivní práva etnik, EU to podporuje. Zajišťovat by je měly i zákony, podporující nejen rozvoj romské kultury a jazyka, ale také upravující vyrovnávací postupy, jež by zlepšily sociální situaci romských komunit. V ČR v nich žije na 150 tisíc lidí, odhadovali před třemi roky shodně vládní zmocněnec pro lidská práva a vnitro.

Zaručit bezpečnost, potřít lichvu, odstranit diskriminaci stačí tam, kde je právo postaveno jen na občanském principu. U nás ani na Slovensku (a ani v Německu či Rakousku) tomu tak není, a navíc je tu třeba radikální, masívní pomoci státu.

I v ČR to bude těžké, nejdřív zastavit vylučování Romů, kteří končívají nejen v holobytech, ale i na ulici. Na Slovensku to bude ještě obtížnější. Na 130 tisíc z 380 tisíc slovenských Romů žije v osadách a v městských ghettech, hanbě to Evropy.

Nastává nám v EU společný úkol - umožnit Romům vzdělávat se, získat kvalifikaci, pracovat a slušně bydlet. Zaručit jim důstojnější život beze strachu z napadení nebo ponížení. Účet zaplatíme v EU dohromady, naše státy jsou příliš chudé na jeho vyrovnání. Jen v Bruselu to ještě nevědí.

PRÁVO 22. listopadu