Pane poslanče Věcí veřejných, vybudoval jste bezpečnostní agenturu ABL s miliardovým obratem od nuly. Co člověk v Česku potřebuje k tomu, aby zažil americký sen?

Za prvé je to intenzívní práce, za druhé trpělivost. Bohužel v Čechách bylo napsáno mnoho podnikatelských pseudopříběhů, rychle někdo něco zprivatizoval, ale trpělivost neměl, a ta je pro kvalitu firmy strašně důležitá. Když společnost roste kontinuálně a pomalu každý rok o pravidelný díl, jde o větší známku stability, než když je firma několik let na stejné úrovni, a potom zničehonic zažije velký start.

A co štěstí?

To je třetí věc. Osobně si myslím, že každého člověka potká štěstí, ale ne každý má odvahu ho chytnout za pačesy. Konkrétně u mně to bylo tak, že jsem si po revoluci na střední škole vydělal za čtrnáct dní na brigádě v samoobsluze 500 korun. Strašně nerad vstávám, ale tehdy jsem musel vstávat už ve čtyři ráno a běhat z Malé Strany na Vinohrady. To byly tím nejtěžším způsobem vydělané peníze. Díky nim jsem si dal inzerát na studentskou zprostředkovatelskou kancelář, protože to byl můj prapůvodní podnikatelský záměr.

Tři lidé tehdy žádali zorganizovat doučování. Usoudil jsem, že nemá cenu dělat zprostředkovatelskou kancelář, ale zorganizovat doučování, to se však také brzy dostalo k nějakému stropu. Za vydělané peníze jsem tedy založil kurs sebeobrany. Říkal jsem si, že lidé zadarmo dostanou výcvik s tím, že následně budu prodávat jejich pořadatelskou službu, kterou mi to vlastně splatí. Když jsem v únoru 1992 narazil na oznámení inzerující ples ve Státní opeře, nabídl jsem jim ji zdarma s tím, že pokud o ni budou mít zájem, mohli bychom spolupracovat.

V opeře tehdy byla spousta významných hostů, před budovou vedli anarchisté bitvu s policisty. Já a šest dalších mých kolegů jsme hlídali dveře zevnitř a najednou přiběhl ředitel opery a z osmnáctiletých kluků ze střední školy udělal ochranku paní Trumpové, protože přišel anonym, že ji chce někdo zavraždit. To byla přesně ta hranice, kdy „rozumný“ člověk řekne, že jde od toho, protože nikdy nic nehlídal. Záklopka ale nezafungovala a naštěstí jsme na to kývli. A to byl zlom, z pořadatelské služby se začala vyvíjet bezpečnostní agentura.

Nyní jste v politice. Proč ta změna kursu?

Je to o emocích. Není to jedno pragmatické rozhodnutí, ale postupné zrání. Prvním impulsem bylo, když se psalo, že moji firmu vlastní podnikatel Roman Janoušek (přítel primátora Pavla Béma). To mě lidsky strašně urazilo. Posléze to vyústilo v založení Klubu angažovaných podnikatelů (KAP). Druhý silný impuls bylo, když se psalo, že není jasné moje úsilí v KAP, jestliže nejdu do politiky. To byla poslední kapka. Řekl jsem si, že budu kandidovat.

A v ABL vyrostla generace nových manažerů, kteří mohou společnost řídit beze mě. Člověk po osmnácti letech dokonce cítí, že je lepší, když některé věci dělají jiní. Nejhorší je pocit neomylnosti a potřeby za každou cenu dál všechno řídit podle vlastních představ.

Chtěl jste vyzkoušet něco jiného?

Určitě. To nijak nezapírám, vyzkoušel jsem všechny nejdůležitější pozice v oboru. V tu chvíli se už samozřejmě ptáte, kde je další možnost růstu. Politika je zajímavou a velkou výzvou.

Když jste zmínil Janouška, jaký máte vztah k lidem z ODS?

Úplně stejný jako k panu Tvrdíkovi nebo k panu Dalíkovi nebo k ostatním, které všechny znám, protože se v tom prostředí potkáváme. Určitě s nimi ale nic nedojednávám.

Minulou sobotu večer, hned po zveřejnění výsledků voleb, se objevila zpráva, že jste se setkal s dobrým přítelem Miroslava Kalouska, zbrojařem Richardem Hávou, a Janouškem ve Žlutých lázních. Ta schůzka za vaší účasti neproběhla?

Ne. Když se podíváte na atmosféru naší komunikace s TOP 09, tak kdyby k něčemu takovému došlo, vypadalo by to trochu jinak.

Dosáhl jste v byznysu vrcholu, čeho chcete dosáhnout v politice?

Je to velká otázka, nad kterou intenzívně přemýšlím. Politika je takový průzkum bojem a možná, jak popisuji své podnikání, tak se v zásadě chovám v politice.

Objevila se spekulace, že byste mohl být ministrem vnitra, ale odmítl jste. Máte jinou ambici?

Když jsem přicházel k VV, tak jsem se bál, abych z pozice šéfa velké bezpečnostní služby stranu nepoškodil. Proto i můj přibližovací manévr se odehrál v určitých etapách, spoustu věcí nešlo předvídat. To, na co se ptáte, je v úplně stejném duchu. Věřte, nevěřte, u nás o této věci žádná velká diskuse nebyla, a i když jsem četl, že by si Radek John dokázal představit, že bude ministrem vnitra, tak i to je věc, která vzniká za pochodu.

Převzali jsme obrovskou zodpovědnost, a když se podíváte na naše fotografie po vyhlášení výsledků, zjistíte, že v tu chvíli jsme se neradovali. Od té doby spím tři čtyři hodiny denně a osobní věci jsou to poslední, na co máte čas.

Takže vám už tehdy bylo jasné, že budete vládní stranou?

Jasně se ukázalo, že bitvu s největším dinosaurem jménem Paroubek jsme vyhráli, ale zároveň tam vyletěl sloupec deseti procent, který znamenal tu velkou zodpovědnost.

Proč je Paroubek větší dinosaurus než Kalousek, když v počtu preferenčních byl na prvních místech?

To je přesně obráceně. Jestli pan Kalousek získal ve středních Čechách takový počet preferenčních hlasů, tak musím říci komu čest, tomu čest. Jinak řečeno, když zavedená strana ČSSD získá přes dvacet procent a nová strana 17 procent, tak je to zásadní rozdíl.

Není to tak, že čím víc by ČSSD získala procent, tím menší by byl Paroubek dinosaurus?

Promiňte, už jsem o tom mluvil, dnes jsme v situaci, kdy každé slovíčko ohrožuje stabilitu ČR. My jsme se rozhodli jednat o programu a pak o personáliích a budeme všechny okolnosti velmi vážit.

Jak chcete dořešit situaci s ABL?

Na začátku roku, kdy jsem šel do primárek a přijal funkci volebního manažera strany, předal jsem všechny výkonné kompetence svému bratrovi a drtivou většinu času jsem začal věnovat VV. S právníky jsem začal řešit svůj definitivní odchod ze společnosti podle kennedyovského modelu – tedy odevzdat akcie někomu do správy a po návratu z politiky mít možnost se za určitých podmínek k nim vrátit. Právníci předložili varianty, ale přiznávám, že v posledních týdnech jsem neměl čas si se všemi sednout a začít to nějak řešit.

Celý rozhovor je otištěn v sobotním vydání deníku Právo.