Kdybychom měli hodnotit politické strany podle schopnosti takového kandidáta vybrat (a mezi námi, ono to skutečně je jakési kritérium vyzrálosti), pak jednoznačně vede ODS. Sice s podporou větru nepotřebuje ono za třetí ale jasně si stojí za svým kandidátem a neopomíjí nic, co by mu mohlo pomoci. Naopak nejhůř je na tom ČSSD, která si v obou volbách sice první podmínku zajistila na nejméně sto dvacet procent, ale dál už nic.

Zbývá třetí volba a z chování Lidového domu čiší bezradnost. Hledat kandidáta mezi akademiky a lékaři, to už je projev zoufalství. Navíc to nejsou lidé, ochotní hrát si na Bureše, jeden za druhým postupně odmítli.

ČSSD sice svým koaličním partnerům slibovala kandidáta nadstranického, ale nakonec se jí jako možná poslední naděje vylíhl Pavel Rychetský, tedy socan, i když jakýsi libero. A jestliže snad lidovci leccos skousnou, pokud se s nimi vlídně promluví, Unie svobody to má těžké. Stále se totiž rozhoduje, zda chce spáchat sebevraždu vystoupením z vlády, anebo chce spáchat sebevraždu podřízeností velké straně, s níž ideově nedosti souzní.

Sociální demokracie možná chtěla spoléhat na hlasy opozice. Dá-li se poslancům a senátorům za KSČM věřit, podpořili by kandidáta levicové strany, pár hlasů by v tajné volbě asi přihodili i lidovci, ale především by tentokrát mohli pro svého kandidáta hlasovat všichni zákonodárci s legitimací ČSSD.

Tohle vše ovšem platí jen za předpokladu, že koaliční partneři ještě zváží veto a soc. dem. na poslední chvíli vymyslí Klausovi protikandidáta z klobouku. Jinak vládní trojici nezbude než znovu zablokovat parlamentní hlasování a zařídit adrenalinové dobrodružství přímé volby.

Právo, 5. února