To spolu s rodinnými příslušníky už vydá poměrně početnou skupinu, kolem miliónu lidí. Kdyby například celá tato skupina volila jednu politickou stranu (a pokud by vůbec přišla jako jeden muž či žena k urnám), volby by rozhodla.

I přes fakt, že řada lidí bez práce prostě do zaměstnání a k volbám jaksi ze zásady nechodí, každá politická strana musí i s touto skupinou kalkulovat.

Nejtěžší pozici vzhledem k nezaměstnaným má v tuto chvíli sociální demokracie. Řada lidi bez práce ji volila, ovlivněna programovým zájmem o sociálně slabší, prosazováním sociálních dávek i tlakem na rozvoj ekonomiky.

Teď má navíc ve státě rozhodující vliv. Nezaměstnanost ale roste. Ve svých programech proti nezaměstnanosti musí přitom vycházet ze dvou limitujících skutečností. Koaliční partneři ve vládě ji budou tlačit k tomu, aby jako lék proti nezaměstnanosti například rychle deregulovala nájemné a snížila podporu v nezaměstnanosti. Současně aby veřejně prospěšné práce byly povinné pro poskytování nízké podpory.

Snaha Evropské unie výrazně snížit počet lidí bez práce zase tlačí soc. dem. například k tomu, aby podporovali krátkodobé pracovní smlouvy. České odbory, rovněž výrazný voličský potenciál, jsou ale zásadně proti.

Zareagovat na nezaměstnanost není snadné obecně, natož pro politickou stranu v koalici. Sebeštědřejší dávky ji nevyřeší. Automaticky ji nevyřeší ale ani ekonomický růst, paradoxně spojený občas právě i s růstem počtu lidí bez práce. Deregulace nájemného pomůže k přesunu za prací pouze pár stovkám, maximálně tisícům především movitějších lidí, větší skupinu lidí ale pošle do front na sociální dávky.

O nezaměstnanosti se stále častěji mluví jako o vážném problému. Zejména ODS si udělala ve Sněmovně z nezaměstnanosti klacek na vládu. O lidech bez práce se současně na pravém politickém břehu často mluví spíše jako o bandě flákačů, kteří nechtějí dělat za minimální mzdu cokoli.

Pomalu ale už nastává čas od politicky zabarvených účelových projevů se začít bavit o konkrétních krocích, co s tím. Evropská unie dokonce tématu nezaměstnanosti věnovala speciálně několik svých zasedání, včetně přijetí závazných opatření pro své členské země.

Jednou z českých možností je širší a jinak strukturovaná nabídka rekvalifikací nebo různé formy samozaměstnávání, vytváření nových projektů uplatnění lidí na venkově. Například jako v sousedním Německu, kde fungují projekty na ekologické farmy, agroturistiku či sociální služby. Chybí ale i větší vstřícnost bank při poskytování menších půjček na rozjezdy malých firem.

Zásadním krokem ke změně je ale i nutnost o významu těchto programů stále častěji mluvit, aby občané i podnikatelé neměli pocit, že se jedná o lepší formu nucené almužny. Otevřeně je třeba začít řešit i otázku, kdo bude zaměstnávat starší občany, kterých bude s prodloužením odchodu do důchodu stále více, přičemž práce pro ně bude ubývat. Konec aktivního života není možné strávit na úřadu práce a na podpoře. Problém představuje i skupina lidí, kteří pracovat chtějí, mají vyšší věk, základní vzdělání, ale i zdravotní problémy. Tudíž se neuchytí například jako kopáči či nosiči beden do skladu. Kolik máme na tyto problémy navržených řešení k diskusi? Obávám se, že moc ne.

Otevřeně začít o tomto problému mluvit navíc ukáže, jak se která politická strana na lidi bez práce skutečně dívá a jaká má praktická řešení a zda je schopná kooperace. Nezaměstnanost je totiž nejen ekonomickým, ale i sociálním a politickým problémem. Nezapomínejme, že masová absence práce a neschopnost ji zvládnout vždy stála u zrodu všech populistických spasitelů národa, ale i všech radikálních názorů, včetně fašismu, rasismu i terorismu.

PRÁVO 13. listopadu