Mezi základními třemi proudy moderní politiky nebývají vždy jasné hranice, jak dokazují spory o kvalitu nového evropského společenství nebo snahy o lepší ochranu lidských práv a životního prostředí. Přesto však lze úsilí nového předsedy lidové strany Miroslava Kalouska jasněji se vymezit v kontextu oněch tří filozoficko-politických proudů uvítat. Nejen že může přinést volební zisk jeho lidové straně, ale může i pomoci české společnosti překonávat odcizení značné části občanů od politického systému a tendence k jeho úplnému popírání.

Nic proti tomu, usiluje-li Kalousek o přesnější vymezení se vůči "egoistickému" liberalismu a "demotivujícímu" socialismu. Měl by ale i uvést, v čem se křesťanská demokracie s liberálním a socialistickým životním postojem shoduje, co je třem proudům, nebo aspoň dvěma z nich společné, v čem se liší jen v přístupech. Založit strategii lidové strany jen na odlišnostech by vedlo k jejímu sektářství a k úpadku, protože socialismus i liberalismus mají v moderní společnosti své nenahraditelné místo.

V běžné politice Kalousek tyto styčné hodnoty s liberály a socialisty bude jistě respektovat a snad je i dodatečně zdůrazní. Při posuzování toho, že tak dosud neučinil, uvažme, že konzervativním slibováním mířil spíše na Cyrila Svobodu než na vládní koalici, v níž se jeho křesťanští demokraté spojili právě se socialisty a liberály. Vládě ostatně Kalousek už před volbou vyhlásil podporu.

Kalousek, který je bytostně pravicovější než Cyril Svoboda a který je nejen z ideových důvodů bližší ODS než Špidlově ČSSD, jistě ví, že většina hlasů při jeho volbě ještě neznamená většinovou podporu ve straně. Bude muset respektovat, že voliči strany lidové jsou venkovští, starší a často chudí. Žádné asociální eskapády si nebude moci dovolit. Přes porážku Svobody odpovídají zájmům širšího voličstva KDU-ČSL více jeho postoje, pokud si nějaké ještě zachoval, než Kalouskovy.

Jak s tím souvisí "třikrát a dost" a další populistická vyjádření, k prostituci a k drogám například, představující represívní přístup k sociálněpatologickým jevům?

Na chudej lid musí bejt přísnost, praví výsměšně lidová moudrost. Jenže "třikrát a dost" není jen přísnost, je to zvýraznění závaznosti zákona a snížení úlohy soudce na pouhého dispečera. Velká Británie má nyní problém s aplikací kontinentálního, tedy pozitivního práva. Naopak kontinent se nyní malinko přibližuje anglosaskému, tedy zvykovému a precedenčnímu pojetí práva, kde soudce sám dotváří zákon.

Uplatňování zásady "třikrát a dost" soudce nepřípustně svazuje. Musí mít přece možnost posoudit všechny okolnosti případu a osobnost pachatele. Nařídit mu zákonem, že musí, shledá-li vinu, uložit trest doživotí, vyvolává mrazení.

Odborníci Kalouska a jeho stoupence (i v ČSSD!) jistě nepřesvědčí, že i z hlediska zastrašování zločinců jsou vedle. Na populismus je jen jediný lék - postupně zvyšovat právní vědomí lidí. K otázce viny a trestu, jejich posuzování nejen soudem, ale i veřejností, se musíme stále vracet ve veřejných diskusích. První by mohla začít v prostředí strany lidové a křesťansky orientovaných lidí.

Výsledkem takové veřejné debaty by měla být odpověď na otázku, zda nejen "třikrát a dost", ale obecně represívní a paušalizující přístup k pachatelům trestných činů a k nositelům sociálněpatologických jevů je v souladu s křesťanskou morálkou. Mnozí křesťané, pravda, často levicově zaměření, říkají, že ne, že represe je v české společnosti tradičně příliš. Tvrdí, že sociální práce s dospělými i s dětmi, individualizovaný přístup a hlavně vzdělání, výchova a prevence jsou cesty, které má křesťanské demokracie prosazovat.

PRÁVO 12. listopadu 2003