A to je dobře, neboť demokracie, tj. účast občanů na správě věcí veřejných, se v obou zemích rozvíjí pomalu i proto, že se málo debatuje o řešení rozporů mezi různými zájmy společnosti a jejích skupin.

Ano, každá stávka, byť různou měrou, si bere veřejnost za rukojmí. S moralizováním stávkujících ale nevystačíme. A už zcela nepřijatelný je odsudek náměstka pražského primátora Radovana Šteinera (ODS), který stávku tramvajáků označil za "teroristický akt".

Právo na stávku jako prostředek pracovního boje při svobodném sdružování je v obou státech ústavně zaručeno. Je odepřeno jen soudcům, státním zástupcům, příslušníkům ozbrojených sil a sborů; zákon ho může omezit i zaměstnancům veřejné správy. Právo na stávku, poněkud alibisticky s podmínkou souladu se zákony příslušné země, zaručuje i Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních právech, a také Evropská sociální charta a Mezinárodní organizace práce.

Ústavní úprava obou republik jinou stávku než na ochranu hospodářských a sociálních zájmů při odborovém sdružování ani nezná. Stávka je legitimní, koná-li se v mezích zákona o kolektivním vyjednávání. To však neznamená, že jiná stávka je nezákonná, jak tvrdí náměstek pražského primátora. Právo na stávku, ač ústavně nezaručené, zůstává právem, byť značně oslabeným, píše v komentáři k české ústavní Listině Jan Kostečka. České soudy se k jeho výkladu dosud přikláněly. Uvidíme, jak to bude případně na Slovensku. Ústavní úprava je tam stejná.

Stávka slovenských železničářů je totiž výrazně politická. Železničáři nebojují jen za své hospodářské a sociální zájmy. Chtějí přinutit vládu, aby nerušila osobní přepravu na 25 regionálních tratí a dalších 200 traťových spojů.

Stávku přijímá většina veřejnosti s pochopením. Lidé se ptají, zda bude Slovensko vstřícné jen k těm, kteří se všude dostanou svými auty, či bude sociálním státem, kde vláda a obce za pomoci soukromého sektoru zabezpečí dopravní obslužnost občanům i oblastem vylučovaným z pracovního trhu.

Stejně jako v České republice a ostatně i jinde v Evropě se snad i na Slovensku přistoupí k dialogu o stávce nejen jako o sociálním, nýbrž i politickém právu, také o jeho ústavních zárukách i zákonném zajištění. Arogantní podmínka slovenského premiéra Mikuláše Dzurindy, že před jednáním se stávkujícími musejí železničáři nejprve stávku ukončit, svědčí o potřebnosti takového dialogu.

Politická stávka může být pro zemi s nevyvinutými demokratickými mechanismy prospěšná. Z premiéra ale vyzařuje pocit, že vládě byla dána země v pacht k volnému vládnutí. Na českého televizního diváka možná zapůsobili více než Dzurinda vesničtí lidé, kteří se bojí, že v důsledku zrušení vlakového spojení ztratí práci.

Pražští tramvajáci to prohráli tím, že nebyli jednotní a stávku dobře nepřipravili. Ti stávkychtiví dostatečně nepřesvědčili své kolegy, většina tramvajových souprav včera ráno vyjela. Pokud ovšem podniková ochranka a policie použily násilí, musejí být spolu s vedoucími pracovníky podniku pohnáni k odpovědnosti. Ale s tramvajemi odjeli sami řidiči, stávkokazů bylo jen pár a ostatně byli z podniku. Řidiči doplatili na odborovou roztříštěnost.

Tramvajáci také změnili důvod svého protestu, nestávkovali už jen za zvýšení platů, ale kvůli své důstojnosti. Těžce nesou, že ve srovnání s pracovníky metra a autobusů je podnik podceňuje. Nový požadavek na odvolání ředitele podniku byl ale veřejnosti málo srozumitelný. Ano, ředitel je urazil, když řekl, že nemají ani řidičské průkazy. Slušné by bylo, kdyby se jim omluvil, i když stávku nevyhráli.

Ve své poněkud elitářské důstojnosti si řidiči tramvají až těsně před stávkou vzpomněli na to, že v podniku pražských tramvají mají další spolupracovníky, podle nich rovněž diskriminované. Pozdě apelovali i na jejich tramvajáckou důstojnost.

Existence odborů dělnické aristokracie popuzuje, to známe již z roku 1968, kdy vznikla a krátce působila elitní Federace lokomotivních čet. Znovu tak objevujeme dávnou dělnickou moudrost, zprofanovanou ROH: v odborové jednotě je síla.

PRÁVO 4. února