Článek
Pane biskupe, jste vystudovaný matematik, co se stalo, že jste zběhl ke kněžskému povolání?
Jsem matematický statistik. Můj strýček, který jím byl také, mi říkával: člověk něco studovat chce, ale něco jiného studuje a nakonec něco jiného dělá. U mě se to vyplnilo. Chtěl jsem studovat jadernou fyziku, ale nemohl jsem, protože jsem nebyl kádrově spolehlivý.
Matematika mě ale bavila, a tak tatínek napsal prezidentu Zápotockému, aby mi dovolili jít na vysokou školu. Svolili, ale musel jsem slíbit, že nebudu učit. Ve víře jsem byl vychovávaný, v deseti jsem chtěl být knězem. Ale na čas jsem to hodil za hlavu a po příchodu do Prahy jsem se k tomu zase vrátil. Když to povolání v člověku je, tak se v něm dříve či později projeví. Na konci studia jsem cítil, že bych se měl stát knězem. Po absolvování vojny jsem se rozhodl a šel na kněze studovat.
S jakým předsudkem o katolické církvi se mezi Čechy nejčastěji setkáváte?
Nejvíce vadí nevyřešená majetková otázka. Křesťané nebo církev potom vypadají jako hladovec, kterému jde jen o majetek. A to je nešikovné. Je to samozřejmě důležité vyřešit, ale pro nás to není prvořadá věc.
Nálepka Čechů jako nejateističtějšího národa není podle vás správná?
Určitě není. Papežský nuncius Diego Causero, člověk, který jako diplomat prošel mnoha zeměmi, říká: Nikdy neříkejte, že jste ateistická země, protože to není pravda.
Zmínil jste ekonomickou krizi, přivádí tedy lidi nouze do kostelů?
To není jednoznačné. Může to být jeden z impulsů k zamyšlení, ale neplatí, že když mi je hůř, půjdu do kostela.
Osobně za vámi lidé, kteří přišli o práci či se dostali do finančních problémů, nechodí a nežádají duchovní útěchu?
Ani ne, ta situace v Plzni totiž není tak špatná.
Podle průzkumů veřejného mínění lidé na dnešní době oceňují svobodu, ale stýská se jim po sociálních jistotách a kritizují negativa kapitalismu. Je podle církve lepší směřovat k sociálně zaměřenému státu, jako je zvykem v Evropě, nebo k většímu liberalismu, jako je to ve Spojených státech?
Papež ve své poslední encyklice Láska k pravdě jasně ukazuje, jaké má církev sociální učení. Sociální pohled je důležitý, ale je také potřeba vždy vidět i to, že podnikatelé mají velikou odpovědnost a nejsou to vykořisťovatelé. Jsou to dobrodinci, kteří přinášejí zaměstnání pro druhé. Snaží se riskovat, aby měli lidé zaměstnání a obživu. Proto je potřeba jim dát prostor, aby nezkrachovali.
Jste spokojený s tím, kam směřuje česká společnost a politika?
Já mám hlavně výhrady k tomu, že je tady hodně korupce. Naše společnost má obrovskou nevýhodu. Lidem i přes jejich duchovní zájem chybí živé svědomí, aby dovedli posuzovat, co je správné a co není správné, co se smí a co nesmí. Korupce a tunelování, které se objevují na vysokých postech, je věc, která společnost likviduje.
Vezměte si právnickou fakultu v Plzni. To, že je možné získat nefér titul, ukazuje na to, že těm lidem chybí živé svědomí, které by řeklo: to nemůžu dělat, protože to není správné a poctivé.
Myslíte, že tato ztráta svědomí zasáhla celou společnost?
Lidé nejsou vedení k výchově svědomí. Uvidíme, zda se zavede ve školách jako samostatný předmět etická výchova a zda se lidé zase naučí mít citlivé svědomí. Dnes jsou již malé děti vedeny k tomu, aby byly sobecké a bezohledné v boji získat nejvíce.
Máme jinou možnost v globální konkurenci, než děti vychovávat k tomu, aby se prosadily a přežily?
Myslíte, že když budeme žít jako vlci, jeden proti všem, tak to povede k dobrému? To je cesta do pekel. To není samozřejmě jen otázka Česka, ale celé Evropy.
Doufám, že lidé přijdou k rozumu a uvědomí si, že pokud máme přežít, tak musíme nastoupit cestu výchovy svědomí. Kdy zájem společnosti musí mít někdy přednost před zájmem jedince. Je to také otázka rodiny, která patří mezi ohrožené druhy. Souvisí to se svědomím, když partner dá přednost zalíbení v jiném partnerovi a opustí svou manželku či manžela a děti. Nemůže být horší příprava pro život než to, že člověk nezažije dobré dětství s dobrým zázemím. Navíc se dnes berou děti jako překážka k blahobytu.
Jakou roli by měli podle vás při řešení těchto problémů sehrát politici?
Něco vám řeknu – to, co naši politici předvádějí, není politika, ale politikaření. Hlavně to dělají ty dvě velké strany. Například když pan Paroubek a parta kolem shodili vládu v době, kdy bylo potřeba táhnout za jeden provaz. Netvrdím, že ta druhá strana za to nemohla, ale měli táhnout za jeden provaz. Také se podívejte na jednání v parlamentu. Nám jde o přežití, protože pokud nám porostou dál dluhy, tak to bude tragédie a dopadneme jako Řecko či Maďarsko. Už se o nás začíná zajímat Mezinárodní měnový fond, jak se chceme z těch dluhů dostat. To není maličkost.
Socialisté a komunisté mají nyní ve své režii jednání parlamentu a vůbec se nezajímají, jak se z těch dluhů dostat. Oni pouze vidí, že pro volby je důležité se chovat populisticky, protože to lidé berou. To jsou hrozné hříchy, které ty politiky diskvalifikují. Nejhorší je, že si to tihle lidé mohou dovolit, protože veřejnost – a to si otestovali vítězstvím v krajských volbách – nekouká moc dopředu a bere to jednoduše.
Biskupové často před volbami čtou v kostelech pastýřské listy, v kterých doporučují věřícím, koho mají volit. Budete před letošními volbami věřícím radit, koho za plentou zaškrtnout?
Ještě nevím, určitě nebudeme říkat, aby volili tu či onu stranu. Řekneme jim, aby se zamyslili nad tím, jak se politici chovali.
Co říkáte na to, že se teď křesťanští demokraté rozštěpili?
Samozřejmě, že mnoho křesťanů bude volit TOP 09, protože vnímají, že tam jsou také hodnoty, které jsou tradiční a často křesťanské, a že ti politici tam možná nejsou tak zatížení některými negativními věcmi.
Jak pohlížíte na majetkové vyrovnání státu s církvemi?
Nepovažuji to za nejdůležitější otázku. Myslím, že je potřeba všechno znovu a znovu promýšlet. Ve světě církev nežije jenom z peněz od státu nebo z majetku, ale také z příspěvků. Je ovšem pravda, že třeba v západních Čechách, kdybychom měli záviset na příspěvcích, bychom dlouho nepřežili.
Čeští katolíci netrpělivě čekají na nového pražského arcibiskupa, který by měl nahradit Miloslava Vlka. Proč to jmenování Vatikánu tak dlouho trvá?
Nešlo vyměnit arcibiskupa před návštěvou papeže a také si myslím, že Vatikán nebyl spokojen s kandidáty a hledá nové lidi. Ale to je můj dojem. Pan nuncius nám tvrdil, že si myslí, že už to bude brzy. Také si musíme uvědomit, že biskupů na celém světě je asi čtyři a půl tisíce a my si nemůžeme myslet, že jsme střed světa. Situace není úplně urgentní. Kardinál funguje. Jinde, když tam biskup umře, tak tam se musí honem najít nový. Nám jen připadá, že to dlouho trvá.
Také o vás se mluví jako o možném adeptovi.
Novináři to říkají, ale to já nevím.
Vy byste se rád rozloučil s Plzní a šel do Prahy?
Nerad. Pražský arcibiskup je náročná pozice a já bych si na to netroufal, protože to musí být opravdu vůdčí osobnost a tou já se být necítím. Za druhé je mi sedmdesát pryč a nemělo by smysl něco nového začínat, to by měl někdo mladší. To jsou moje důvody. Ale jestli Svatý otec řekne, tak je potřeba přijmout.
Celý rozhovor s biskupem Radkovským čtěte v sobotním vydáním deníku Právo