Kostlivci - a nemám tu na mysli tělesné ostatky dávných obětí Saddámova jistě svrženíhodného režimu - padají dodnes i ze skříní české diplomacie. Nelze je ve veřejném zájmu nechat, aby zapadli do ticha.

Jen tak mimochodem jsme se tento týden dozvěděli, jak to vlastně doopravdy bylo s tím lednovým "dopisem osmi". To jest s výzvou osmi evropských představitelů k podpoře americké - za každou cenu válečné - politiky proti Iráku. Dopis podepsal i tehdejší český prezident Václav Havel. Tehdy tvrdil, že důkazy se po pádu totalitního režimu najdou...

Už při svém zrodu byla tato úslužná písemnost provázena nepříliš voňavými okolnostmi. A už tenkrát padla teorie, že dopis inicioval španělský premiér José Maria Aznar. Nikoliv, zjistili hned investigátoři z Madridu, akci odstartoval - a vlastně si objednal - americký list Wall Street Journal tím, že oslovil Aznara, Tonyho Blaira a Silvia Berlusconiho. Tito tři mušketýři ve službách Bushovy administrativy pak po Evropě verbovali další mužstvo a v Praze dopadli takto: upsal se Havel, zatímco premiér Vladimír Špidla chytře odmítl.

Netřeba snad dodávat, že prestižní americký deník podnikatelských kruhů svůj titul nikde neukradl. Patří k Wall Streetu jako štěnice k herberkům. A v tamních burzovních číslech většinou vždy bylo možné sledovat, jak si právě vede oněch 71 firem, které si teď propachtovaly Irák. Nikdo se ani moc neptá, proč je firmám blízkým Bushovu týmu a republikánským kongresmanům zpřístupňován vojensky dobytý trh bez jakékoliv nezávislé kontroly. Proč bychom se tedy dodatečně ptali, na jaký špek bylo odchyceno osm evropských státníků, z nichž nejméně jeden je asi stále ještě skalním idealistou?

Připomeňme si raději, jak se reprezentace českého státu na angažmá hlavy téhož státu zatvářila. "Postoj zahraniční politiky je určen oficiálním rozhodováním, nikoli novinami a novinovými články, i když jsou podepsány významnými lidmi...," mínil premiér Špidla. Ministr zahraničí Cyril Svoboda naopak jako obvykle mlžil scénu po vzoru tehdejšího usnesení české vlády i parlamentu: ty se za "mandát OSN" k zahájení války proti Iráku rozhodly považovat téměř cokoliv. Svoboda k dopisu nejasně podotkl, že je "v logice kroků prezidenta Havla, který chce jasně stvrdit naše partnerství..."

Redakci Práva však zaslal zcela jasný fax: rozhodnutí Václava Havla připojit se k dopisu osmi považuje ministerstvo zahraničí ČR "za výraz osobního postoje". Ovšem, nejsme přece válkychtiví (a už vůbec takoví nejsou křesťanští demokraté). Naši chemikové, natož lékaři v uniformách vždy měli, mají a míti budou jedině humanitární úkoly. Navzdory tomu, že již u příležitosti války proti tálibánskému Afghánistánu, kam až po hlavní bitvě dospěla naše polní nemocnice, premiér Špidla zdůraznil: "To vůbec není symbolická podpora... dobrá nemocnice je mimořádně silný příspěvek k jakékoli válečné akci."

Pointa ovšem přišla až nakonec, teprve tento týden. Velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková svěřila tisku (týdeníku Respekt) skutečnost: "Když se letos v lednu Václav Havel postavil spolu se sedmi evropskými premiéry na stranu Spojených států v irácké válce, stala se v dějinách české diplomacie nebývalá událost. Cyril Svoboda rozeslal všem ambasadorům na Blízkém východě jasnou politickou instrukci: stojíme za Amerikou, musíme v tomhle boji obstát a musíme být aktivní." Tak to doopravdy bylo.

Nač připomínat v novinách staré věci? Inu proto, že osoby a obsazení české diplomacie zůstávají stejné. V době, kdy visí ve vzduchu obtížné jednání s Vatikánem, kdy Evropa je čím dál složitějším kolbištěm komplikované integrace a kdy každý den mohou "světoví vůdci" na mapě objevit nějaký další článek "osy zla" - v takové době u nás stále rozhodují titíž lidé a tatáž politická morálka.

PRÁVO 6. listopadu