Na sjezdu prohraje, kdo se tam pustí jen do osobního boje, takový je můj odhad. Strana velmi stojí o jednotu, které ovšem musí vždycky předcházet otevřený spor.

Všímám si, že se naši křesťanští demokraté v předsjezdových debatách méně a méně obávají slova konzervativní. To je dobře, protože si myslím, že naše společnost tuto relativně vzácnější složku denní politické stravy potřebuje stále naléhavěji. Jen se neví, co to je. Návrat do středověku? Vláda církve? Tělesné tresty? Kříže do tříd?

Konzervativcům věřícím i nevěřícím jde především o to, aby společnost byla co možná soudržná. Aby přes své místní i celostátní zastupitele, ale i sama jako společnost zorganizovaných občanů (občanská společnost) dokázala dávat přednost dlouhodobým zájmům před zájmy zítřka, zájmům obecným před lokálními, společným před soukromými. Že to zní jako pohádka? Jak kde. Nesoudržná společnost vskutku necítí žádné "my" a výzvy tohoto druhu, vlastně výzvy proti krátkozrakému egoismu, v ní nikdo neslyší. Kde je slyšet jen "já", tam zůstávají politickými frázemi či moralizátorskými kázáními.

Soudržná společnost nepotřebuje silný a nákladný stát. Sama ze sebe spontánně vydává tolik solidarity, že stát ji může jen doplňovat jako důležitá, ale až "poslední jistota". V tom se liší křesťanští demokraté od demokratů sociálních - nikoli tím, jakou váhu přisuzují solidaritě, ale tím, kde hledají její zdroje.

Proto KDU-ČSL tolik mluví o rodině a o venkovu. Proto je také tak zřetelně proevropská: protože i Evropa v dnešním chaotickém a znovu, jinak rozděleném světě už je od poslední války tím světadílem na naší planetě, v němž není solidarita prázdným slovem. A tak by to mělo být i nadále, po jejím rozšíření. Evropa přitom nesmí budovat svoji identitu - soudržnost na negaci, na obrazu nepřítele. Je to svůdné, snadné a - nebezpečné. Nesmí jím být proto ani Amerika, ani svět islámu. Je dobře, že naše současná zahraniční politika to ví a jedná podle toho.

V rodině se dozvíme všechno důležité pro život ve společnosti. Když ne, jako dospělí už to nestihneme. V politice podporující rodiny nejde na prvním místě o to, mít co nejvíce dětí, jak to může někomu připadat, ale o to, aby oba rodiče plnili své nezastupitelné role. Abychom se už jako děti naučili přijímat přirozenou autoritu i odpovědnost za druhé. S více dětmi to jde snáze.

Venkov je velké téma. I Evropská unie už konečně pochopila, že na venkově nejde na prvním místě o podporu zemědělské produkce, ale o to, aby lidé na venkově chtěli a mohli žít. Venkov je totiž velká zásobárna konzervativních hodnot, protože je tam stále ještě snazší být "doma". Tím doma myslím mít sousedy, cítit starost o obec, o kraj. Nebýt lhostejný ke krajině.

Zkrátka: venkov není jenom malá vesnička, pole s řepou, louka s kravami. Není to ani pouhé místo, kam z měst utíkáme na chalupy. Venkov je dnes spíše sociologický či hodnotový než ekonomický či demografický pojem. Je to pramen sociální soudržnosti, který v honbě za osobním bohatstvím buď rychle vyčerpáme, anebo udržíme a rozhojníme.

Budou-li lidé z venkova nuceni utíkat před nezaměstnaností a opuštěností do měst, bude o to víc lidí z měst utíkat o víkendech na venkov, aby se tam zregenerovali. Staneme se tak populací na útěku. Z venkova se stane umělý svět chalupářů a zbytek krajiny budeme nabízet jako průmyslové zóny. Pro žádnou z politických stan není venkov tak důležitou výzvou jako pro KDU-ČSL, protože její členové a příznivci mu dokážou dobře porozumět.

Ostravský sjezd by měl být soustředěnou debatou o tom, čím mohou společnosti přispět právě křesťanští demokraté. Vedení strany by pak měli představovat ti, kdo to dokážou nejen nejlépe vyslovit, ale kdo to pak také dokážou prosadit.

Rodinné, evropské a "venkovské" téma má společného jmenovatele: soudržná společnost, všechno to, co lidi spíše spojuje, než rozděluje. Když to křesťanští demokraté dokážou takto podat, mohou se s dobrým svědomím přihlásit ke konzervatizmu, aniž by se museli bát, že tím někoho vystraší.

Autor je senátorem za KDU-ČSL

PRÁVO 6. listopadu