Když si člověk vzpomene na ty příslušníky oné strany, kteří posílali na smrt či do žalářů lidi jiného přesvědčení, sociálního původu anebo si jen tak vyřizovali účty, hrne se mu krev do hlavy a ruce se svírají v pěst. Autor tento pocit zná, oba jeho dědové prošli stalinským vězením, jeden na jeho následky zemřel v 41 letech a druhý po 10 letech v gulagu se nesměl vrátit k rodině.

Jenže kde jsou dnes stalinističtí katani? Ti, co ještě dlí na tomto světě, plivou žlučovitou slinu buď o samotě, nebo v řídnoucím kruhu soukmenovců. Ale dnešní komunisté jsou hojně zastoupeni v parlamentu a v průzkumech preferencí občas předeženou vládní soc. dem.

Nedávno jsem v polské televizi viděl dokument o Edwardu Gierkovi, prvním tajemníkovi tamních komunistů v letech 1970-80. Jeho vládnutí s prázdnými regály v obchodech zrodilo proslulou Solidaritu. A přesto na Gierka vzpomínají hlavně polští rolníci s takovou nostalgií, že jeden mu postavil soukromý pomník a další jsou přesvědčeni, že Gierkovo jméno by měly nést budovy, ba celé obce. Důvod? Za Gierka jim bylo dobře, líp než za dnešní vlády. Levné půjčky jen pršely a za litr prodaného mléka bylo možné koupit litr motorového oleje.

Takové vzpomínky na minulost jsou tmelem dnešních nespokojenců téměř všude tam, kde vládli bolševici. Je málo pravděpodobné, že řady příznivců KSČM tvoří především stalinisté či romantici stále nosící v srdci víru ve spravedlivou společnost. Komunisté mají hlasy, protože si mnozí říkají, že za jejich vládnutí byly věci, jež dnes zoufale postrádají: Nezaměstnanost neexistovala, peníze na základní potřeby i na přilepšení nescházely a žádný zbohatlík se nevytahoval se svými bůhvíjak získanými milióny.

Pamětník je povinen přidat: a v zajištěné práci se kolikrát flákalo, dělaly se melouchy, panovalo přesvědčení, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Komunistická moc přitom věděla, že dokud tito lidé budou mít pocit, že soused nemá víc než oni a že pánem nad vzdělancem je pod kuratelou KSČ manuálně pracující, i ten nekvalifikovaný, bude vše v rychtyku. Až toto povědomí vystřídala naděje, že s kapitalismem přijde německo-rakouský blahobyt, režim padl.

Po třinácti letech se už ví, jak se v kapitalismu žije. Že to není dokonalý systém a že sám má co dělat s kupícími se problémy i se svým vztahem k jiným zřízením na zeměkouli. Že se flákat v práci už nedá. Dost často hlavně proto, že práce není. A že rukama se živící člověk není dnes pánem, ale zpravidla jen v těch rukou žmoulá čepici, jestli nebude mít štěstí na výdělek.

Horem dolem můžete vysvětlovat, že bez vzdělání a kvalifikace nemá v současném světě jedinec valnou šanci. To si může celá ztracená generace, která se už dovzdělat kvůli věku a opotřebovanosti nedokáže, strčit za klobouk. Jaký div, že dají přízeň straně, která symbolizuje doby, kdy se sice dělo všelico, ale právě jim se vedlo tak, jak nikdy předtím ani potom.

Hrdě si nevšímat komunistů a nemluvit s nimi je sice okázalé gesto, má však stejné kořeny jako někdejší pohrdání kovaných komunistů prohnilými buržousty. Podobnost se posiluje i tím, že mnohý dnešní antikomunista pochází z rodiny přesvědčených bolševiků, jako ideoví vůdci bolševiků nebyli žádní dělníci, ale dítka řádných státních úředníků či zámožných podnikatelů.

KSČM výlučností a distancováním od nových pořádků, kterému podobné akce prospívají, může jen bytnět. Její mýtus strany schopné vrátit staré zlaté časy se naopak rozdrolí ve chvíli, kdy všem na očích bude důkaz opaku.

Cesta k tomu je riskantní a jednoznačný recept na to není. Není však ani východiskem KSČM ignorovat. Platí totiž dvě věci. Chce-li ultraantikomunista mít jistotu, že na lidi, které živelně nenávidí, už nenarazí, musí vyměnit národ. Ovšem včetně sebe.

A taky že když se nebude mluvit s komunisty a o komunistech, promluví ke své klientele pak už jen oni sami.

PRÁVO 4. listopadu