Jak se změnil váš život od chvíle, kdy jste přestal být prezidentovým mluvčím?

Hlavně jsem poodstoupil od médií. Život se rozjasnil. Už bych to dál dělat nemohl. Pět let 24 hodin denně mi stačilo.

Současná média a lidé v nich vám dost leží v žaludku. Sám jste však před 20 lety byl u zrodu svobodného tisku. Co se stalo špatně?

Nestalo se nic, chyba byla v nás. Žili jsme v iluzi, že vstupujeme do svobodného světa. Svět už ale dávno svobodný nebyl. My jsme si ho tak jenom vysnili. A média nejen věrně odrážejí tuto tendenci, ale sama se významně na dekadenci naší civilizace, na zužování prostoru svobody podílejí. Mystifikují veřejnost a manipulují jí. Opět vytvářejí stádní myšlení a ničí politický systém.

Předpokládám, že stejně kritický tedy budete i k politickým stranám.

Není k čemu být kritický, protože už vlastně nejsou. Přesněji řečeno jsou ideově vytunelované, pouze předstírají, že představují přirozené zájmy svých voličů, ale ve skutečnosti jsou jen strojem na výrobu mocenského a ekonomického vlivu v zájmu svých elit.

Proč tedy chodit k volbám?

To je problém celoevropský. Lisabonskou smlouvou klasická demokracie na kontinentu fakticky vzala za své. Většinu zákonů volič už hlasováním ve své zemi neovlivní. Nějaký čas ještě bude trvat, než občané masivně a konkrétně pocítí, že volby jsou zas už jen potěmkinovské kulisy. Zbývá trochu iracionální víra v nastartování sebezáchovných demokratických procesů ve velkých zemích EU.

A pokud nenastartují?

Nějaký čas budou úspěšné mediálně-kabaretní projekty typu strany knížete Schwarzenberga. Pak nejspíše nastoupí radikální protidemokraticky vyhranění vůdci. A lidé za nimi půjdou. Z toho mám strach.

Vás asi baví říkat nebo psát věci, o kterých musíte vědět, jak budou provokovat.

Cokoli, co trochu vybočuje z toho, co je většinově prezentovaným názorem, je ocejchováno jako bizarní nebo extrémní.Takže máte dvě možnosti: přijmout to a lhát, nebo nabídnout jiný možný pohled. Kdysi se to pokládalo za normální a říkalo se tomu demokracie a pluralita názorů.

Přiznám se, že vaše úvaha o tom, že existuje reálná možnost, že 11. září 2001 zorganizovaly americké tajné služby, mi bizarní přišla. Vy nevidíte islámský radikalismus jako smrtelné nebezpečí pro naši civilizaci?

Islámského nepřítele si vyrobila právě tato civilizace. Umělé naroubování ďábelské hlavy tomuto velkému náboženství, a tím i posilování jeho původně okrajových radikálních skupin, je fatální chyba a vina Ameriky v posledních dvaceti letech.

Řekněte, v čem na vás váš šéf dá nejvíc?

Myslím, že ho zajímají některé mé kreativní nápady.

Můžete být konkrétnější?

Nemůžu.

Jak dalece se vás dotýkají mediální bonmoty, že se z vás stal Klausův klon?

Je to součást 18 let trvajícího ataku na Václava Klause a jeho okolí. Legrační snaha erodovat jeho okolí a tím erodovat jeho.

Kdo ho chce erodovat?

Mám jmenovat celou galerii žurnalistů a politiků, kteří se na tom podíleli a podílejí? Kdybych to hodně zjednodušil, řeknu, že se jedná o soupeření havlismu a klausismu, trvající 18 let.

Co před 18 lety rozhodlo, že jste se dal na Klausovu stranu?

Téma lidské svobody. Levicové havlovské pojetí, podporované většinou médií, říká: Přinášíme vizi dobra, jehož jsme nositelé, a prosadíme ji za každou cenu. Ta druhá koncepce nepateticky opakuje: Nevíme, co je společenské dobro, ale víme, že lidé mají autentické zájmy, a jedinou metodou, jak je promítnout do stále se měnící reality, jsou volby a respektování jejích výsledků. Naším posláním je tedy pouze bránit a rozšiřovat koridor politických svobod, ve kterém se věčný souboj o budoucnost odehrává.

Řeknete mi, zda jste s Václavem Klausem někdy nesouhlasil?

Nesouhlasíme spolu často, někdy i v zásadních věcech. Například v tom, zda vystoupit z Evropské unie. On si myslí, že ne, já že ano. A považuji to za velmi realistický koncept.

A pro naši zemi žádoucí?

Především sebezáchovný. Ovšem když to do našeho rozhovoru napíšete, opět to bude vypadat jako provokativní extremistický postoj. A to proto, že se ve většinových médiích něco podobného ani náznakem nepřipouští. V řadě evropských zemí přitom existují legitimní názorové a politické proudy, které se k tomu přiklánějí. A úvahy o vystoupení z EU nebo návratu před Maastricht tam nejsou považovány za extremistické. U nás to zní jako rouhání. Modla sedí v Berlíně a v Paříži a mystifikačně se jí říká Brusel.

Pro vás by byla podoba EU před maastrichtskou smlouvu přijatelná?

Evropský prostor volného obchodu a volného toku idejí mezi suverénními demokratickými státy je skvělá myšlenka. Ale protože návrat před Maastricht je utopie a cesta k federálnímu evropskému státu je Lisabonem nezvratná, je možné jenom pokusit se z toho vlaku na nějaké zastávce slušně a civilizovaně vystoupit. Opakuji, je to sebezáchovné. Máme-li alespoň zbytky historické paměti.

Je zrovna naše národní historická paměť něco tak skvělého? Vy tam nevidíte hodně zbabělosti a selhání?

V tom s vámi radikálně nesouhlasím. Jednou věcí je, že v naše politické elity v různých dobách tragicky kapitulovaly a selhaly. Český národ má však za sebou neuvěřitelných tisíc let složité cesty, na které byly nejen pády a omyly, ale i heroická vystoupení, hrdinství nesčetných generací. Jen kolik skvělých lidí položilo životy za existenci našeho moderního státu! Jako pouze středně velký národ máme ničivou tendenci sami sebe podceňovat, nimrat se v sobě, přeceňovat tragédie. Avšak zatímco my svou identitu po listopadu ’89 konečně opět bolestně a pomalu hledáme, velké evropské demokracie ji velmi rychle ztrácejí. Podobně jako obamovská Amerika.

V čem ji ztrácejí?

Odpojují se od svých kořenů. Strom, kterému odseknete kořeny, bude ještě nějakou chvíli existovat, ale bude chřadnout a vadnout. Ve státním či národním, ale především v duchovním slova smyslu.

Naše kořeny jsou zdravé?

Nás historicky zachránila rekatolizace. Kdybychom uvízli v německém protestantismu, chladném a nelítostném, tak bychom tento rozhovor nevedli česky. A toto dějinné dilema je podstatou naší národní skepse. Vůbec nejsme tak ateistická společnost, jak tvrdí naše levičácké intelektuálské elity. Jen trochu rozpačitě neseme svůj kříž. A pak si proto připadáme malí a slabí.

Takže se nemůžeme opřít ani o Ameriku, ani o Evropu. Nezbývá tedy než se přiklonit k „velkému dubisku na Východě“?

To je další pověra. Naše zájmy jsou přece stejně tak na východě jako na západě. Silácké řeči: radši Brusel než Moskva jsou jenom znakem nedospělosti současných elit.

Rusko je velmoc, která má svoje zájmy, ale poslední, co by nám hrozilo, je, že nás snad bude anektovat.

Celý rozhovor je otištěn v sobotním vydání deníku Právo.