Jeden takový případ začal před třinácti lety a skončil teprve letos u Ústavního soudu, jehož verdikt je důležitý pro pochopení toho, jak je u nás vnímána ochrana spotřebitele a co by měly obchodní firmy v této souvislosti brát v úvahu, když vytvářejí své nabídky a smlouvy se zákazníky.

V roce 1996 si paní N. na základě písemné kupní smlouvy objednala kuchyňské nádobí za 25 999 Kč. Splácet měla ve 24 měsíčních splátkách, z nichž poslední měla být zaplacena v roce 1999. Možnost odstoupení od kupní smlouvy sjednána nebyla. Kupní smlouva byla uzavírána u prodejního stánku firmy.

„Obchodník předvedl paní N. vybrané vzorky, takže věděla, které konkrétní nádobí je předmětem koupě. Kupní smlouvu vlastnoručně podepsala, aniž k tomu byla nucena firmou nebo svou hospodářskou či sociální situací; za firmu smlouvu podepsal její reprezentant, jenž téhož dne uzavřel s paní N. coby zástupkyní stavební spořitelny smlouvu o stavebním spoření,“ vysvětluje právník z odborného měsíčníku Česká judikatura Karel Havlíček.

Rozmyslela si to

Paní N. se vrátila domů a s chladnější hlavou se rozhodla od smlouvy odstoupit – hrnce se ve vzpomínkách zřejmě netřpytily tak jako na pultu. Firma s odstoupením nesouhlasila a obě strany se dostaly k soudu. Ten ovšem neuvěřil verzi paní N., která nádobí nedostala, ale také neuhradila ani jednu splátku, že na její straně nebyla dána vůle uzavřít kupní smlouvu, nýbrž pouze předběžnou (nezávaznou) smlouvu, případně že kupní smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

„Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že paní N. odstoupením od smlouvy kupní smlouvu nezrušila, neboť si to účastníci ve smlouvě nedohodli a tato možnost nevyplývá ani ze zákona. Soudce konstatoval, že kupní smlouva není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy, neboť ujednání, že k předání zboží dojde až po zaplacení kupní ceny, zákon nevylučuje, a naopak je častou praxí,“ konstatuje Havlíček.

Dostala penále 25 % i u Nejvyššího soudu

Jelikož žalovaná porušila svůj smluvní závazek zaplatit žalobkyni kupní cenu, byla jí uložena povinnost zaplatit nejen dlužnou kupní cenu, ale i smluvní pokutu ve výši 25 %. Paní N. nepomohl ze šlamastyky ani Nejvyšší soud.

„Nutno podotknout, že režim smluv na ochranu spotřebitele byl výslovně upraven v občanském zákoníku až s účinností od 1. 1. 2001. Cílem bylo posílit ochranu spotřebitele v případech smluv uzavřených mimo obchodní prostory ve vztahu k nepřiměřeným podmínkám ve spotřebitelských smlouvách,“ zdůrazňuje Havlíček z České judikatury.

Východisko poskytl paní N. až Ústavní soud. Základem spotřebitelské ochrany je myšlenka, že spotřebitel je ve fakticky nerovném postavení s dodavatelem, který utváří okolnosti, za nichž dochází k obchodu, má profesionální zkušenosti, lepší znalost práva a dostupnost právních služeb a také možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv.

„Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smlouvě pochází zpravidla od dodavatele, kupující není na jednání připraven, podléhá momentu překvapení, projevuje se u něj nezkušenost a při prodeji na obchodních prezentacích je u něj vyvolán pocit vděčnosti za různé formy tzv. bonusů. Z toho se vyvozuje omezení svobodné vůle kupujícího. Ústavní soud vyslovil přesvědčení, že zvýšenou ochranu musí mít i kupující, který se do této pozice dostal dříve, než byl zakotven systém spotřebitelských smluv, a že je třeba mu ji poskytnout výkladem práva,“ dodal Havlíček.

V obecné rovině lze souhlasit s názorem zdůrazňujícím význam autonomie vůle v oblasti závazkových vztahů. Respektování svobodné vůle je základní podmínkou fungování právního státu. Přesto však její ochrana nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo občana.

Je totiž třeba ochránit také osobu, která činila právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, který jí je prezentován druhou stranou. Důvěru je totiž třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Oba protikladně působící principy je tedy třeba uplatňovat tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou a aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

Případ uzavřen

„Ústavní soud dospěl k závěru, že postup prodávajícího byl nekorektní (více v rámečku Okolnosti kauzy) a že obecné soudy při hodnocení celého případu pochybily. Proto jejich rozhodnutí zrušil. Třináct let starý případ hrnců tak byl rozsouzen,“  uzavírá právník Karel Havlíček z odborného časopisu Česká judikatura.