Bezesporu jde o výraz posíleného sebevědomí premiéra Vladimíra Špidly po přestálých letních a raně podzimních nervácích s reformou veřejných financí a přípravou klíčového státního rozpočtu. Špidla se, sám neekonom, opřel v odborných detailech reformy, kterou zaštiťuje politicky, paradoxně rovněž o neekonoma Sobotku. Dal mu ale důvěru coby politickému manažerovi schopnému přizvat ke spolupráci hospodářské experty.

Výsledky dosavadních politických i odborných dějů kolem reformy Špidlu, jenž nepatří k lehkověrným, musely přesvědčit, že Sobotka si povýšení plně zasloužil. Jelikož premiér ví, že reforma teprve začíná, a přitom dnes více než jindy věří, že jeho vláda k ní využije celé čtyři roky v úřadě, jistě naloží na Sobotkova bedra nové povinnosti, které znamenají nejen ekonomickou, ale i politickou zátěž.

Lidé z mezinárodních finančních kruhů se totiž už ptají, za jak dlouho Spidla a Soubotka seberou odvahu říct svým voličům, že jimi tolik nenáviděná první etapa reformy je víceméně kosmetickým zásahem a že nebude možné v obklíčení tvrdě reformujících zemí, s nimiž jsme ve stejné skupině postsocialistických nováčků v EU, zůstat v pozici těch nejměkčích a tudíž investory do budoucna méně vyhledávaných.

S tím možná souvisí absence jakýchkoli prezidentových protestů po Špidlově doporučení na nového vicepremiéra. O tom, že by jinak mohly z Hradu zaznět otázky, proč nový místopředseda vlády pro ekonomiku nemá ekonomické vzdělání a jak to, že dokonale neovládá žádný světový jazyk, není třeba pochybovat. Stejně jako o tom, že prezident je pro tvrdší zásahy do sféry veřejných financí.

Bohuslav Sobotka je obdařen talentem, který v politice usilovně rozvíjí a který spočívá v úžasné schopnosti nejít s nikým do otevřeného konfliktu. Kdysi patřil k těm mladým soc. dem., na něž se blahosklonně usmíval mocný Miloš Zeman. Poté, co se stal předsedou poslaneckého klubu ČSSD, snažil se nastolovat ovzduší maximálního konsenzu, a vůči médiím, měl-li promluvit o svých stranických sympatiích a antipatiích, působil jako moderní obdoba robota Emila. Až se jednoho dne otevřeně přihlásil ke Špidlovi - a tato sázka se mu nyní vyplácí.

Nový vicepremiér proslul nedávným plamenným sněmovním projevem na obhajobu reformy veřejných financí. Ihned se vyrojily úvahy, zda v soc. dem. nevyrostl nový politický lídr, který může zastínit letitého korunního prince Stanislava Grosse. Jsou to podle mě předčasné spekulace. Za prvé, lámání chleba v ČSSD se odkládá. Naznačil to před několika dny veřejně sám Gross prohlášením, že byl sice v létě připraven v nouzi nejvyšší převzít žezlo, ale že Špidla obstál.

Za druhé se Sobotka plně položil do finanční reformy a dokud bude mít nad sebou ochrannou ruku premiéra a stranického předsedy v jedné osobě, nezbude mu čas ani nebude nucen budovat si mimořádně pevnou pozici v ČSSD. Se Špidlou a jeho vládou spojil tedy nový vicepremiér své střednědobé plány pevným poutem.

Na reformě veřejných financí si může získat ostruhy, anebo také vylámat zuby. Jedno je však jisté: člověk, který byl vicepremiérem, notabene odpovědným za ekonomiku, je i po odchodu z této funkce, není-li samozřejmě provázen naprostým krachem, žádanou akvizicí nejen v politice, ale hlavně v byznysu. Zvážíme-li Sobotkovu dosavadní obezřetnost, díky níž neulpělo na něm smítko pražádné aféry, prudký pád z výšin se u něj očekávat nedá.

No a pokud vydrží a reformu přivede k takovému konci, který se zároveň nestane úplným koncem vlivu ČSSD, bude moci právě jmenovaný vicepremiér konstatovat, že robotická opatrnost a supersebekontrola, kterou si v politice nařídil, byla dobrým strategickým rozhodnutím. A že je přitom ještě tak mladý.

PRÁVO 31. října