Díky kamerám se v prvním případě podařilo odhalit vraha. V druhém případě se však oba aktéři kauzy mohli cítit poškozeni, že kamera zasáhla do jejich soukromí.

Právě ochrana majetku a zdraví osob totiž může být tím jediným důvodem, kvůli kterému se smí kamerový systém použít. Je tomu tak vždycky, anebo mnohé z tisíců kamer, které si instalují nejen obce a města na veřejná prostranství, ale také školy, nemocnice, soukromé firmy i občané, slouží ke šmírování? Odpověď se hledá těžko a zastánci i odpůrci moderních systémů vedou spory, zda jsme „Velkého bratra“ příliš nepustili z uzdy.

Kocáb chce zpřísnění

Nejnověji se do sporu dostal i ministr pro lidská práva Michael Kocáb a jeho rada pro lidská práva s ministerstvem vnitra a spravedlnosti, zda a jak používání kamerových systémů zpřísnit zákonem. Jejich spor zřejmě bude muset dnes rozseknout celá vláda, která se má Kocábovým podnětem ke zpřísnění zabývat.

Ministr upozorňuje, že dnešní technika dokáže rozpoznávat tváře i zvuky a na jejich základě záznamy vzájemné porovnávat.

Navíc, jak poznamenává šéf Úřadu na ochranu osobních údajů Igor Němec, tyto technologie díky poklesu cen jsou dnes velmi dostupné. „Kdo má dnes šikovné ruce, hned si instaluje kamerový systém,“ řekl Právu Němec a dodal: „Systémy se často instalují jenom jako důvod šmírování a s ochranou majetku to nemá nic společného.“

Na mysli má zejména kamery na pracovištích, školách, na obytných domech, v nemocnicích. Tak hustá síť těchto systémů, pokud se k nim přičtou systémy na veřejných prostranstvích, může v důsledku znamenat, že člověk je za jediný den opakovaně zaznamenán, aniž by to vůbec tušil.

Místo bezdomovce ruka na zadku

Zneužití kamer Němec ilustroval třeba na příkladu některých nemocnic, které si je prý zřizují kvůli bezdomovcům. „Ty ale přece vidí každý, na to nemusí mít kamery,“ tvrdí s tím, že nelze sledovat pohyb pacienta od jeho svléknutí až po převoz na operační sál.

Jeho lidé třeba našli záběry, na nichž lékař převáží na lůžku nemocného a přitom sahá na zadek sestřičce. „To přece není ochrana proti bezdomovcům a krádežím,“ poukázal Němec. Alarmující je třeba záběr od přepážky jednoho městského úřadu, na němž je vidět obsah peněženky občana.

Proto je Němec spolu s Kocábem pro zpřísnění podmínek. A to nikoli jen drobnými změnami v zákonech, ale samostatným zákonem o používání kamerových systémů. Tvrdí totiž, že systémy se zneužívají. Přesný počet kamer úřad nezná, protože mnoho jich je nainstalováno načerno. Úřad navíc registruje pouze systémy, které mají záznamová zařízení.

„Oblast kamerových a sledovacích systémů v ČR naprosto bezbřeze explodovala a dochází k rozsáhlému porušování práv na ochranu soukromí. Stav je velmi protiprávní,“ řekl Právu poradce pro ochranu soukromí, někdejší poslanec Oldřich Kužílek, který se na vypracování Kocábovy zprávy podílel.

Dokumentuje to na příkladu kamer, které podle něj skenují občany, přičemž policejní orgány tato data uchovávají a zpětně zjišťují, kdo třeba porušil rychlost, nebo pomocí záznamů vyhledávají kradené vozidlo. „To zcela překročilo míru jakkoli přípustnou českým právním řádem,“ tvrdí Kužílek s tím, že není přípustné, aby lidé byli nejprve zaznamenáni a teprve následně represivní složky zjišťují, jestli se něco protiprávního nestalo.

Lidé si prý nestěžují

Naproti tomu ale stojí argumenty třeba ministerstva vnitra a zástupců měst a obcí, které kamery používají. Představitelé odboru prevence kriminality ministerstva vnitra tvrdí, že městské dohlížecí systémy přispívají ke snížení kriminality a zvyšují pocit bezpečí občanů. Ti si prý nestěžují a kamerové systémy naopak považují za užitečné.

„Kamerový systém je zcela jednoznačně velkým pomocníkem,“ řekla Právu ředitelka městské policie v Kralupech nad Vltavou Eva Kostlivá. Díky němu prý ve městě odhalili např. pachatele trestného činu nebo získali argument ve sporu s občanem, který požadoval odškodnění za úraz na zledovatělém chodníku. Podle Kostlivé používají strážníci v Kralupech současně dorozumívací systém, díky kterému mohou okamžitě vyzvat pachatele, aby zanechal protiprávního jednání.

Ředitelka strážníků vylučuje, že by docházelo ke zneužívání záznamů z kamer. Přesto připouští, že by se mohla zákonem třeba stanovit délka jejich uchovávání. „Stačilo by deset dnů,“ tvrdí Kostlivá. Dodává, že záznamy jsou velmi pečlivě hlídány a lze je poskytnout pouze orgánům činným v trestním řízení, vše je navíc detailně zaznamenáno. Kamery se podle ní osvědčují zejména jako prevence a lidé o jejich umístění vědí.

Preventivní důvody připouští i Němec s Kužílkem, ovšem právě za předpokladu, že občané o kamerách vědí a přístroje nejsou „schované někde za bukem“.

Velký bratr: Británie

Absolutním rekordmanem pokud jde o počet bezpečnostních kamer je Velká Británie. Přestože v zemi žije jen jedno procento světového obyvatelstva, odhaduje se, že je na ostrově nainstalováno 4,2 miliónu těchto přístrojů.

To podle studie Královské inženýrské akademie z roku 2007 představuje pětinu celkového počtu kamer na světě. Největší koncentrace je v Londýně, kde se během jediného dne může člověk pod drobnohled „Velkého bratra“ dostat až 300krát.

Přitom jde zejména o bezpečnostní kamery provozované soukromými společnostmi – firmami, supermarkety, bankami, čerpacími stanicemi, školami, obchody. Těch státních bylo podle policejní studie v Británii v roce 2002 jen 16 procent.

Také v Česku se počet bezpečnostních kamer zvyšuje, souhrnné statistiky však neexistují. Například v Olomouci má městská policie 19 kamer, ve Znojmě to bude na jaře příštího roku patnáct, v Praze 6 dohlíží na veřejný pořádek asi sedmdesát přístrojů a v Praze 11 už stovky.

Kolika dalšími kamerami však disponují firmy, se neví. Nicméně každý, kdo záběry pořizuje, musí k tomu mít povolení od úřadů, jinak se vystavuje pokutě až ve výši deseti miliónů korun.

(rsk)