Člen stínové vlády Občanské demokratické strany Martin Říman okamžitě vládní úmysly kritizoval jako snahy o "pozitivní diskriminaci". Pojem "pozitivní diskriminace" je v mnoha západních zemích považován za urážlivý. Proto se k označení programů, které má Říman na mysli, používá spíše pojem afirmativní akce.

O přípustnosti a nepřípustnosti afirmativní akce byly na Západě už popsány stohy papíru. Ve vidění mnoha liberálů je nepřípustná, protože zvýhodňuje určité skupiny obyvatelstva na úkor jiných. Tím jakoby porušuje princip rovných šancí pro každého jedince. Liberálové tvrdí, že jsme si všichni rovni jako lidské bytosti a je jenom na nás, jak se ve společnosti uplatníme.

Zastánci afirmativní akce naopak argumentují, že ne všichni začínáme ze stejné startovací čáry a proto dogmatické uplatňování abstraktního principu rovných šancí znevýhodňuje ty mezi námi, kteří jsou tak či onak handicapováni. Společnost by se proto měla tyto handicapy snažit smazat.

Odpůrci afirmativní akce také občas namítají, že i když uznáme, že handicapovaným jedincům je nutné pomáhat, nelze takovou pomoc uplatňovat jako kolektivní právo. I mezi příslušníky většinové populace mohou přeci být lidé tak či onak znevýhodnění, zatímco mezi příslušníky menšiny, jako jsou Romové, jsou zase lidé, kteří rozhodně žádnou pomoc nepotřebují.

To vše jsou argumenty jistě závažné, jenomže tento spor nelze v teoretické rovině jednoznačně vyřešit. To, zda nějaká menšina potřebuje pomoc - a to i na úkor většiny - je nakonec vždy především politickým rozhodnutím. Ten který stát se prostě musí rozhodnout, zda daná menšina je statisticky natolik znevýhodněná ve srovnání s většinovou společností, že afirmativní akce dává smysl.

Řečeno jinak, proti afirmativní akci nemá smysl argumentovat slohovými cvičeními z učebnic liberalismu. Spojené státy americké, které jsou pro naše liberály vzorem, praktikují afirmativní akci už od šedesátých let. Menšinám byl na základě kvót a dalších opatření umožněn snadnější vstup na univerzity nebo nástup do zaměstnání. Zejména Afroameričané, jak jsou dnes označování černoši, díky těmto opatřením byli schopni vytvořit svou vlastní střední třídu a našli svůj politický hlas, zejména v podobě vzdělaných příslušníků menšiny. Dnes už potřeba afirmativní akce slábne a některá rozhodnutí, například Nejvyššího soudu, naznačují, že jí může být brzy odzvoněno.

I v případě Romů si musíme odpovědět zejména na otázku, zda tato skupina má - jako skupina - v současnosti dostatek ekonomického, vzdělanostního a sociálního potenciálu na to, aby se mohla vlastními silami emancipovat. Afirmativní akce je svým způsobem nejenom aktem solidarity, ale také investicí do budoucnosti. Je přeci jasné, že romská populace, která by se opírala o svou vlastní střední třídu a vzdělanou elitu, by byla nejenom lepším partnerem většinové populace, ale v konečném součtu také mnohem menší sociální zátěží pro stát.

Navíc je možné (i na základě amerických zkušeností) do různých opatření, skrze které se afirmativní akce uskutečňuje, nastavit celou řadu pojistek, které zabraňují jejímu zneužívání těmi členy menšinové populace, kteří pomoc nepotřebují, a zároveň umožňují jistou pozitivní diskriminaci i ve prospěch sociálně slabých členů většinové populace. Obecně je zajímavé, že kritiku afirmativní akce slyšíme často i od lidí, kteří berou jako samozřejmost, že po vstupu do Evropské unie bude EU z fondů bohatších zemí vyrovnávat handicapy České republiky, a dokonce rádi vypočítávají, co a jak jsme si před vstupem měli lépe vyjednat.