Začíná poslední den naší dlouhé cesty. Uletěli jsme neuvěřitelných 29 376 kilometrů. Hodiny jsme proseděli v autech. Asi sedm hodin jsme jeli vlakem a čtyři hodiny lodí. Už evidentně začíná převažovat těšení se na návrat domů.

Měl bych – na závěr – vysvětlit, co znamená mé používání první osoby množného čísla. V naší delegaci byl ministr vnitra Pecina, první náměstek ministra zahraničních věcí Pojar, náměstek ministra průmyslu a obchodu Hovorka a náčelník generálního štábu Picek. Byla tam i skupinka mých nejbližších spolupracovníků z Kanceláře prezidenta republiky v čele s kancléřem Weiglem. Byla s námi dvacetišestičlenná skupina zástupců české podnikové sféry pod hlavičkou naší Hospodářské komory. V obou zemích se k nám přidávali velvyslanci, generální konzulové i jejich kolegové. Doprovázel nás i peruánský velvyslanec v České republice pan Barahona i brazilská velvyslankyně paní Camargo. Musím říci, že se všichni zhostili svého poslání velmi dobře. Velmi významnou roli na těchto cestách vždycky má i moje manželka.

Prezident Klaus s guvernérem Recife

Prezident Klaus s guvernérem Recife

FOTO: Právo

V prudkém jarním ranním slunci odlétáme ze Sao Paula a ještě jednou projíždíme tímto obrovským, ale zcela bez ladu a skladu živelně utvářeným městem. Je tam jen několik domů starších než 100-150 let, jinak je to všechno produkt dvacátého století. Vedle sebe, bez jakéhokoli přechodu, jsou mrakodrapy i miniaturní, velmi chudinské domečky. Dokonce i chatrče z kategorie slums. Je tu i něco, co dobře známe z naší nedávné minulosti – více se staví nové, než opravuje staré. Sao Paulo je také určitě celosvětovým rájem sprejerství, na nejbizarnějších místech.

Už před patnácti lety jsem měl pocit, že Brazílii dost dobře není možné navštívit a „oslovit“. Tato země je svou velikostí, počtem obyvatel, nesmírnou různorodostí, národnostním složením, institucionální a politickou strukturou i svým federalismem partnerem spíše pro Evropskou unii než pro Českou republiku. Naše velvyslanectví v hlavním (navíc neautenticky hlavním) městě nemá šanci „Brazilskou unii“ obsáhnout a navíc v příštím roce zcela chybným rozhodnutím rušíme náš generální konzulát v Sao Paulu, kde se v minulosti vytvářelo 50 % brazilského HDP. Dnes stále ještě více než jedna třetina. Spořit by se dalo jinde, např. by se mělo vzít v úvahu, že po Lisabonské smlouvě prudce klesá smysl našich velvyslanectví v zemích Evropské unie. Brazílie nejdříve vytvořila politickou unii a teprve teď se snaží integrovat.

Poslední naší zastávkou je Recife, hlavní město státu Pernambuco. Např. tento stát by se mohl stát jedním z možných cílů českých ambicí. Samo město má 1,5 miliónu obyvatel a překrásné pláže těsně pod rovníkem. V guvernérském paláci máme dlouhý rozhovor a následný oběd. Stát Pernambuco – velikostí i počtem obyvatel srovnatelný s naší republikou – rychle roste a má velké plány. Naše účast na různých projektech vypadá docela nadějně.

Kulturní program v Recife

Kulturní program v Recife

FOTO: Právo

Poslední dvě hodiny cesty trávíme u moře. Dáváme si velký pozor, aby bylo toto vykoupání se bezpečnější než před pěti dny na Rio Negro. Náš „minutovník“, knížka s více než 150 stránkami, má na str. 132 půvabný bod programu, první za celých devět dní: „volný odpolední program“. Musím dodat, že jen od 14:00 do 16:30, kdy už máme odjíždět na letiště. Bohužel to bylo jen od 14:40, protože pan guvernér neplánovaně přidal ukázku místního tanečního folkloru.

Pokračujeme 4,5 hodinovým letem do Salu na Kapverdských ostrovech a po hodinovém technickém mezipřistání dalších více než 6 hodin trvá let do Prahy. Půjdu do úřadu, je třeba – mimo jiné – jednat o změnách ve vládě.