Nikoli však, pokud je autorem výroku Petr Uhl, který si v komunistických kriminálech odseděl kus života svého těžkého právě kvůli boji za svobodu slova. Takže to myslí zřejmě naprosto vážně.

Svůj radikální požadavek na umlčení politiků odůvodňuje poněkud nelogicky příkladem nebožtíka Nikity Sergejeviče Chruščova, který když na jedné výstavě současného sovětského umění nenašel na kubistickém obrázku oko v místech, kde ho obyčejně malují realisté, rozčílil se natolik, že moderní sovětští malíři museli odejít do ilegality a čekat na Gorbačova a perestrojku.

Jenže Uhl nebere v úvahu, že se tak stalo v podmínkách totalitárního systému, ve kterém jakýkoli názor komunistické vrchnosti byl samozřejmě považován za názor rozhodující, i v případě, že šlo o zřejmou pitomost. A tak pokud se Chruščovovi nelíbil obraz, ocitnul se malíř v nemilosti, a pokud tentýž muž rozhodl o tom, že se bude kukuřice pěstovat na místech, kde by nerostla ani lebeda, kukuřice se tam sázela okamžitě a na počkání.

Samozřejmě že tento Uhlův příměr nemůže naprosto obstát v demokratickém systému a namísto kulhání přímo pajdá, protože ve svobodném státě by se ten či onen kunsthistorik nerozpakoval poslat Nikitu Sergejeviče mnohem dál než k šípku. A nic by se nedělo. Nikdo by nikoho nezakazoval a tvůrce by se politikovu názoru - pokud by si ho vůbec všiml - asi jenom pousmál. (A propos, v době tohoto známého Chruščovova excesu byl ale v tehdy liberalizujícím se Československu šedesátých let tento jeho úlet vítanou záminkou k excelentnímu skeči v broumovském Kladivadle Pavla Fialy: "Ta socha, soudruzi? Nevím, nevím. Ta kniha, soudruzi? Nevím, nevím! A ten obraz? Soudruzi, nevím, nevím!...V tom je to, soudruzi. Neví, neví!")

To všechno ovšem Petru Uhlovi nevadí v jeho okřikování premiéra, který na otázku novináře, co soudí o tom, že odvolací proces s Karlem Srbou bude přenášet Česká televize, suše, jak je už bohužel jeho zvykem, opáčil, že se dívat nebude, neboť to není šálek jeho čaje. Což je i můj názor a já si k tomu navíc dovoluji podotknout, že rozhodnutí vedení České televize považuji v té souvislosti za velmi nešťastné a neuvážené.

Ještě když mi navíc veřejnoprávní televizníci slibují prokládat toto soudní show blíže nespecifikovanými besedami ve studiu. Nedovedu si totiž ani představit, o čem hodlají veřejnoprávní hlasatelky besedovat a také s kým. Ale ať v jakékoli společnosti řeknou cokoli, může to být použito proti nim, neboť cokoli řeknou, bude vlastně svým způsobem ovlivňováním diváků.

Nevím, možná podle Uhla už i tyto mé řádky ohrožují svobodu slova, neboť se stejně jako premiér a spousta dalších politiků domnívám, že soud neměl televizní poptávce po odvysílání senzace vyhovět. A tak mi složité Uhlovo chruščovovsko-špidlovské podobenství dává jen jistou naději, že se Petr Uhl bude snažit v nejbližším vydání Práva ochránit veřejnost také před mými osobními škodlivými ministersko-občanskými názory. A možná, že mě dokonce svými články o ohrožení svobody slova nakonec donutí, že se začnu bát vůbec něco svobodně říci. Jenom nevím, jestli poté budu ještě svobodný. Nemluvě o tom, že kdo mlčí, tak ten souhlasí. Zvláště když je ministrem.

PRÁVO 30. října 2003