Obligátní otázka: co říkáte na úterní pravomocný verdikt pražského vrchního soudu, podle kterého jste byl na seznamech spolupracovníků komunistické Státní bezpečnosti neoprávněně?

Že děkuji soudu, že mě nezbavil posledních zbytků víry ve spravedlnost. Čtyři a půl roku jim říkám, že je to nesmysl, že to není pravda a všichni na mě házeli špínu a hnůj. Teď snad uvěří tomu, že soud pravomocně řekl, že to nesmysl je.

Že svědkové jsou nedůvěryhodní, že si protiřečili, což bylo prokázané, že spousta těch zpráv byla vymyšlená a manipulovaná.

Chcete být vymazán ze seznamu?

To je věc mého advokáta, ale měli by mě vymazat, protože jsem tam nebyl. Jeden svědek, bývalý pracovník StB, který tam blábolil nesmysly, tvrdil, že jsem to sice nepodepsal, ale že jsem to slíbil, což je naprostý nesmysl. Nic takového jsem neudělal.

Když jim údajně stačil slib či ústní dohoda, proč mi to dávali podepsat třikrát a já vždy odmítl. Pak se vždycky něco stalo. Buď jsem se vyboural s autem, protože jsem měl přeřezané hadičky od brzdové kapaliny, nebo mi vyhrožovali, že když moje žena chodí s kočárkem na Petřín, tak ať si dává pozor, že na jedné křižovatce je velký provoz.

Nebo mi dva dny před odjezdem do Mnichova, kde jsem měl točit v televizi, sebrali pas. Samozřejmě do těch svých záznamů si nepsali takové věci, že mi vyhrožovali, nadávali do komediantských sviní a že s takovým cirkusákem si poradí, že se nebudu stačit divit. Říkali, že si ze mě toho agenta udělají, ať budu chtít nebo ne.

V minulosti jste říkal, že vás na výslechy povolávali, že jste nedonášel. Stojíte si za tím?

Ano. Vždycky mě telefonicky zavolali k výslechu. Dělo se to opravdu často v hospodě, aby si to mohli zaplatit, ale já si od nich ani nikdy nenechal zaplatit ani kafe ani sodovku.

Už jste tu věc řešil s kolegou a bývalým ministrem kultury a nynějším poslancem Vítězslavem Jandákem? Byl to prý právě on, kdo uvedl, že jste na něj donášel.

Nebudu to s ním řešit a budu čekat, až se mi omluví, protože na něj se mě nikdy ani neptali a on vůbec v mém spise nefiguruje. Možná jen jako člen divadla Na zábradlí. Figurují tam totiž jména v té souvislosti, co a s kým natáčím a někteří novináři zřejmě usoudili, že jsem na ně donášel. Já jsem ale nikdy na nikoho nic nedonesl. A to jsem věděl mnoho závažných skutečností.

Ano? Jakých?

Spal u mě týden novinář z Le Monde, měl jsem styky se zahraničím, věděl jsem od známých, co dělají ve Vídni Kohoutovi, ale nikdy jsem to neřekl, ani jsme neměl důvod.

Neřekl jsem nikdy nic ani na Pavla Landovského a zprávy, které tam o tom jsou, například že jsem viděl opilého Landovského ve vinohradském klubu, jak se objal s Jiřím Sovákem, nejsou pravdivé. Já jsem tuhle situaci nikdy neviděl, nemohl to zažít, a tudíž jim to ani nemohl říct.

Nikdy jsem nebyl v komunistické straně, to jsem odmítl. Nikdy jsem fízlům nepodepsal žádnou ďáblovu smlouvu a chtěli to po mně třikrát. Jediné věci, které jsem dobrovolně a vědomě podepsal, byla petice za osvobození Václava Havla počátkem roku 1989 a petice Několik vět, o čemž se vždy média zapomněla zmínit. Tenkrát přitom nebylo nic jasného a dostali jsme za to zahulit.

Bylo by dobré vědět, že jsem nepodepsal ani tu blbou Antichartu. Nešel jsme tam, nikoli z hrdinství, ale já jsem nenáviděl schůze.

K tomu mám drobnou vzpomínku, že počátkem devadesátých let jsme náhodně potkal tehdejší tajemnici divadla Na zábradlí. Povídali jsme si a ona se najednou rozplakala a řekla, že kdybych měl nějaké potíže, tak prý přizná, že jsem byl jediný z divadla, kdo to nepodepsal a že mě tam podepsala sama, protože jsme museli mít plný stav, že celý soubor s tím souhlasíme.

Budete nyní požadovat po státu odškodnění za nějakou psychickou či morální újmu?

To ještě nevím, o tom se poradím s právníkem. Zatím o tom ale neuvažuji, já na ně seru, a to doslova. Bylo by mi ovšem milé, kdyby se pan Jandák a média, zejména Česká televize, která v srpnu 2005 ohlásila, že jsem přiznal spolupráci s StB, omluvili za ty výroky. To bych uvítal a to je vše.