Ačkoli pražské sídlo českých panovníků osiřelo, život veřejný se díky ústavě nezhroutí. Premiér Vladimír Špidla velí armádě, může jmenovat velvyslance i soudce a v dobrém rozmaru třeba vyhlásit amnestii. A kdyby to trvalo dlouho, první mezi poslanci Lubomír Zaorálek by v létě jmenoval ústavní soudce.

Tolik život praktický, ale prezident, ať chceme nebo ne, je české státnosti symbolem nejslavnějším, a jsme-li dílem osudu ode dneška bez něho (a kdo ví na jak dlouho), máme právo cítit se tak trochu nedovaření, nedopečení. Nota bene když Václav Havel se sice po třinácti letech prezidentského bojování odebral úderem půlnoci do soukromí, ale střelný prach je po něm dosud cítit v ovzduší, a to téměř doslova.

Možná se nám za příštích prezidentů bude stýskat po státníkovi, který své poddané často hladil proti srsti, proti kterému šla jedna vlna negativních (ale časem možná očistných) emocí za druhou. V poslední době to bylo dvakrát: když dopustil, aby se na Hradě rozsvítilo jeho pověstné srdíčko, a když coby prezident na odchodu připojil (bez ohledu na české zamini) svůj podpis ke stanovisku, jímž "banda osmi" podrazila mírovou židli francouzským a německým Rychlým šípům.

Neonové srdce už zhaslo, hysterie utichla a rozhořčení nad jeho instalací se s odstupem času jeví směšným. Podpis pod politicky choulostivým dopisem tak lehce vypnout nelze. Zatímco srdce na Hradě symbolizovalo lásku k lidem, podpis inkriminovaného textu spíš připomíná lásku k USA na věčné časy a nikdy jinak. Přimlouvám se však, abychom tento Havlův čin opět nesoudili příliš zbrkle. Vždyť pokud Bushova akce proti Husajnovi dopadne excelentně, ještě ráda naše reprezentace tím podpisem zamává nad hlavou coby důkazem prozřetelnosti české politiky. Jinými slovy, ač jsme tímto pondělkem státem bez hlavy, není nezbytné jednat za každou cenu bezhlavě.