Lidé, kteří boj za lidská práva diskreditují politikařením, bezesporu existují. Zaměření lidskoprávních kampaní na konkrétní zemi či jev má ale rovněž svůj pozitivní význam - činí je efektivnějšími. Například Amnesty International se v posledních třech letech postupně zaměřila na USA, Saúdskou Arábii a nejnověji Rusko. A tak jako jsou skupiny monitorující Rusko nebo Čínu, jiné se zaměřují třeba na prozápadně orientované státy Blízkého východu, včetně Izraele.

Problém ale vidím v tom, že levicoví intelektuálové a politici, kteří kritizují své pravicové oponenty, že zneužívají otázky lidských práv ke kampani proti komunismu jako takovému a nevšímají si např. pravicových diktatur, činí zhusta to samé, jen s opačným znaménkem.

Tepají sice (zcela správně - tedy mají-li pravdivé argumenty) pořádky v Saúdské Arábii či na americké základně Guantánamo, nesrovnatelně větší hrůzy páchané pod rudými prapory různých komunistických diktatur je ale zpravidla nechávají lhostejnými. Podnětů k prokázání upřímného zájmu o lidská práva padni komu padni, po němž volají u oponentů, by přitom měli více než dost - jen poslední dny přinesly dva.

Ve chvíli, kdy národ předminulé pondělí lačně hltal první díl nové série Nemocnice na kraji města, běžel na ČT2 dokument o čínském pohlavárovi Teng Siao-pchingovi. Ukázal, na jakých základech stojí režim v nejlidnatější zemi světa: sociálně-ekonomické tahy jeho zakladatele Mao Ce-tunga vedly k hladomoru o 30 až 40 miliónech obětí, na tři milióny lidí byly povražděny během tzv. kulturní revoluce a několik tisíc jich nechal v červnu 1989 na náměstí Tchien-an-men rozstřílet reformátor Teng a premiér Li Pcheng, donedávna brázdící svět coby předseda parlamentu.

Ve středu byly zveřejněny další údaje, nad nimiž musejí vstát vlasy hrůzou všem soudným lidem. Severní Korea drží podle americké organizace monitorující KLDR v koncentračních táborech 150 až 200 tisíc vězňů. Výpovědi lidí, kteří tímto peklem prošli, jsou ještě děsivější než samotná čísla: v lágrech jsou spolu s domnělými či skutečnými provinilci zavírány kompletní rodiny včetně dětí, vězni jsou popravováni za snahu čelit permanentnímu hladu tajným sběrem bylinek.

K pochopení toho, jak severokorejští komunisté bojují za beztřídní společnost, může přispět i zážitek jistého českého novináře. Během pobytu v KLDR se před lety dostal na několik recepcí organizovaných místními činiteli. Před jednou z nich jej jeho "průvodce" požádal, zda by mu z hostiny nedonesl jablko - měl prý doma těhotnou manželku a ta potřebovala vitamíny...

Evropa se oprávněně již po desetiletí zevrubně věnuje zločinům nacismu. Fakt, že se stejným zaujetím nemonitoruje dnešní komunistické zločinné režimy, bývá vysvětlován tím, že intelektuální elita včetně novinářů vždy inklinovala k levicovým idejím. A tak stále vychází mnohem více článků o Pinochetově diktatuře, která je už dávno minulostí, než o rudém teroru dneška.

Je správné, že například muslimský svět je v souvislosti s hledáním kořenů a původců terorismu pod drobnohledem západních vlád a žurnalistů - pomáhá to když ne ovlivňovat, tak alespoň veřejně monitorovat tamní stav lidských práv.

Dotčené reakce na jakoukoliv kritiku sekulárních levicových režimů a "moudré" mlčení byznysmenů svolných obchodovat s kýmkoliv ale bohužel udržují peklo na zemi v jiných částech světa. Oběti komunistické zvůle přitom netrpí o nic méně než oběti represivních totalitních režimů Středního východu nebo zběsilých diktátorů v Africe.

PRÁVO 29. října