S celou svou rodinou praktikuje pan Kuš koupání a slunění bez plavek už desítky let. Před rokem 1989 hlavně na dovolených v tehdejší Jugoslávii a NDR.

Ani v zahraničí však podle něj neměli naháči vždy na růžích ustláno. Nepříjemnou vzpomínku má na jednu z dovolených v Bulharsku. Všechno nejdřív připomínalo slavnou scénu z filmu Četník ze Saint-Tropez. Rozestavěné hlídky s dalekohledy ohlásily příjezd milice. Všichni naháči si okamžitě oblékli plavky, ale pokračování už s filmovou komedií nemělo nic společného. "Policajti vyskákali z autobusu, bili nás pendreky, dokonce i ženy tloukli přes prsa," vzpomíná Kuš s hořkým úsměvem.

Textiláci nám závidí

Dnes už je situace naštěstí jiná, křivdy a ústrky naturistů pominuly. "Textiláci, kteří se stydí, nám spíš závidí, než aby nás odsuzovali," říká Kuš. Mezi naturisty existuje podle něj ohromná parta. Na pláže jezdí často i lidé s tělesnými vadami, kteří by se na "textilácké" pláži necítili dobře. "Tady se nikdo na nikoho nedívá skrz prsty kvůli tomu, jak vypadá," míní Kuš.

Ženy jsou podle něj stydlivější hlavně pro své často domnělé tělesné nedostatky. Až když přijdou na naturistickou pláž, poznají, že je to vlastně úplně zbytečné. "I na nahé Miss ČR zjistíte, že není úplně dokonalá," usmívá se Kuš.

Vyznavačů nahého koupání a opalování stále přibývá podle Kuše hlavně na Ostravsku, kde mají ke svému způsobu trávení volného času velmi dobré podmínky. Těch, kteří se za svou nahotu stydí, je však zatím stále mnohem víc, a to je podle Kuše docela dobře. "Textilní pláže jsou přeplněné, lidi po sobě šlapou a my máme pohodlí," říká optimisticky.