Chruščov prý vyjádřil jen osobní stanovisko, jako každý občan. Jenže byl prvním tajemníkem KSSS a předsedou sovětské vlády, takže nekonformní malíři to pak měli v SSSR těžké. Za čtyřicet let se změnilo mnohé, jen předseda ČSSD a české vlády považuje stále za vhodné odpovídat na otázku, zda se bude dívat na přímý televizní přenos z Vrchního soudu v Praze. Ten bude ve veřejném zasedání projednávat odvolání Karla Srby a dalších tří zatím nepravomocně odsouzených osob, čelících obžalobě z přípravy vraždy.

I Špidla může kritizovat rozhodnutí předsedy senátu, který jediný je oprávněn filmování v soudní povolit. Ale členové vlády a další činitelé, kteří přece jen mají v rukou výkonnou moc (i když menší než tehdy Chruščov) by se veřejné kritiky soudního rozhodnutí měli zdržet. Kdo to nechápe, narušuje nezávislost soudce. Poučena událostmi okolo ČT a v souladu se zákonem by se vláda měla vyhýbat radám, co a jak má ČT vysílat. K jejímu hodnocení zřídil zákon (ještě zpřísněný na návrh ministra Pavla Dostála a pak Zemanovy vlády!) radu České televize, jmenované Sněmovnou ke kontrole veřejnoprávního charakteru ČT.

Kdo neuznává, že členové vlády a představitelé politických stran mají, pokud nejsou vysíláním přímo poškozeni, k programu ČT na veřejnosti mlčet, ohrožuje svobodu slova. Soudce, který filmování povolil, musel vzít v úvahu především stanovisko samotných obžalovaných - nejen tedy Karla Srby, tlumočené jejich obhájci. A ti nic nenamítají, ba dokonce se zdá, že považují vzhledem k důkazní situaci pro své klienty přímý přenos za výhodný. Novináři, kteří dnes píšou o tom, že veřejnost má právo vidět hnusné darebáky, připomínají zdůvodňování přímých rozhlasových přenosů z vykonstruovaných procesů konce 40. a začátku 50. let.

O přímém přenosu sice rozhoduje soudce, ale obžalovaný si ho může fakticky zakázat. Ani on totiž nebyl zbaven občanského práva, podle něhož (viz občanský zákoník) se obrazové a zvukové záznamy sice "mohou bez svolení dotčené fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem (...) pro televizní zpravodajství", toto "použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby". A tím tu je právo na spravedlivý proces. Svědci ve veřejném zasedání nemají vystupovat žádní, takže ptát se jich netřeba, jinak by to byl další problém.

Obžalovaní jsou čtyři, všichni by měli souhlasit. Stál jsem dvakrát jako obžalovaný před soudem, v roce 1971 a 1979. Jak bych tehdy souhlasil, aby se proces vysílal televizí! Cítil jsem se nevinen a byl bych si přál, aby to věděla širší veřejnost. Kromě příbuzných ale ani nepouštěli do soudní síně. Zdá se, že obvinění z přípravy vraždy - to nepíšu o korupci, pro niž je Karel Srba stíhán zvlášť - není příliš podloženo důkazy. Jinak by obhájci s přímým přenosem nesouhlasili. Je-li tomu tak, přispěje přenos k posílení spravedlivého, řádného procesu. Jen na tom záleží.

Deset argumentů ČT, proč přímý přenos vysílat, je z hlediska práva na řádný proces podružených, stejně jako postoj státního zástupce. Jako člen Rady České televize se na diskusi v radě o možnosti a vhodnosti přímého přenosu ze soudních síní těším. Škoda jen, že naší radě asi nepřísluší hodnotit ovlivňování televizního programu vládními činiteli. Česká televize by si takovou ochranu před neoprávněnými zásahy - pardon, před osobními názory premiéra-občana - zasloužila. Česká veřejnost také.

PRÁVO 27. října 2003