Co mají obě tyto události společného? Vlastně jen maličkost. K oběma přišel občan jako slepý k houslím, ani jednu z nich neměl možnost v jádru ovlivnit, ani u jedné neví, jak na tom vlastně je. A hlavně - neví, co může čekat do budoucna. Prostě taková standardní situace, příznačná pro naše poměry.

Jak to bylo s Irákem. Řadu měsíců jsme byli čelnými politiky vládní koalice i ODS ubezpečováni, že Irák má takřka na sto procent zbraně hromadného ničení, nechce je ukázat inspektorům OSN, a právě proto musí být potrestán. V opačném případě totiž je připraven použít svých zbraní do 45 minut. Až bude zneškodněn, vojska spojenců se stáhnou a zemi bude spravovat OSN.

Uplynulo půl roku od pádu Bagdádu a diktátorského režimu. Ukázalo se, že naši politici (ti vládní i ti z ODS) buď nebyli svými spojenci pravdivě informováni, anebo nám docela obyčejně lhali. V obou případech by z toho snad měli vyvodit nějaké důsledky. Nestalo se tak a my můžeme jen čekat, pod jakou záminkou dostanou naši zemi do další krvavé války. Nezasvěcenému člověku neodbytně vrtá hlavou: lhali nám naši politici záměrně, anebo jenom nerozuměli tomu, co se vlastně děje?

A jak je to s reformou veřejných financí. V prvé polovině 90. let vláda ODS a po jejím neslavném pádu vláda vedená sociální demokracií občanům tvrdily, že naše země překonala nejhorší úskalí transformace a je na cestě k prosperitě. Podle mých novinových výstřižků z prvé poloviny 90. let jsme v prosperitě měli žít vlastně už nyní. Kolem roku 1995 se psalo přímo o tom, že se stáváme hospodářským tygrem.

Když tlustě nafouklá modrá bublina splaskla a my jsme se vrátili zpět z Klausova fitcentra na Zemanův operační sál, měla operace Čisté ruce nastolit nápravu poměrů. Nikdy nikdo nevysvětlil, proč vlastně neproběhla. Místo toho se více než pět let po jejím vyhlášení uvažuje o tom, že bude třeba do budoucna zatočit s hospodářskou kriminalitou. Prostředky na tento boj se zálohově stáhnou z platů zaměstnanců, z nemocenských a z penzí důchodců.

Byli naši politici pravdivě informováni o stavu našich financí, anebo nám docela obyčejně lhali, když nás opakovaně ubezpečovali o brzkém příchodu prosperity? Reforma veřejných financí slavně prošla, ale oddychnout si nemůžeme. Můžeme jen čekat, pod jakou záminkou a v jaké politické sestavě se přistoupí k druhému kolu reformy, o němž již nyní zasvěcení prozrazují, že tentokrát už pojedeme hodně z kopce a že nás to bude stále více a více bolet.

Slabší povahy by si mohly začít zoufat. Neztrácejme však naději. To nejdůležitější nám přece zůstalo. Pořád si ještě můžeme svobodně vybrat mezi tou částí politické elity, která nás záměrně vodí za nos, a tou částí, která pouze nic neví, protože nebyla včas správně informována.

(Autor je sociolog)

PRÁVO 20. října