Stojíme opravdu před úkoly, které přesahují jedno volební období a vyžadují víc než souhlas pouze vládní koalice. Platí to například pro penzijní reformu, stejně jako pro reformu zdravotnictví či postoj k ústavní smlouvě Evropské unie. Obávám se ovšem, že dnes nevystačíme s pouhým výčtem známých problémů a jevů, ale potřebujeme hledat skutečné příčiny rozdílných jazyků, jimiž hovoří vládní koalice a opozice. Bez opravdového pochopení zdrojů politických komplikací, se kterými se v Poslanecké sněmovně potýkáme, se na cestu k jejich rozuzlení a nápravě nevydáme.

Nemohu souhlasit s tvrzením pana prezidenta, že pokles důvěry v instituce v posledních měsících je "logickým důsledkem posilování státu a z toho plynoucí eroze některých občanských svobod". Naopak v naší zemi dochází k postupné decentralizaci státní moci a k přesunu kompetencí ze státu na kraje a obce - tedy blíž k občanovi. Často je třeba spíš naučit se zacházet s možnostmi a svobodami, které se dnes nabízejí a které jsme dlouhá léta neznali.

Nedůvěra k institucím není dána pouze jejich neefektivností, zadrhávající komunikací s veřejností nebo nevhodným chováním těch, kteří je reprezentují. Část této nedůvěry souvisí i s tím, že stále obtížně přijímáme, že o budoucnost se musí vést politické spory, že politika a parlament mají být místem politického zápasu, protože budoucnost ve svobodné společnosti nemůže a nesmí být samozřejmostí bez alternativ. Důvodem nedůvěry je i to, že odpovědná politika musí činit i nepopulární kroky. Je jistě zajímavé, že dnešní prezident má osobní zkušenost s pokusem řešit problém nerovnováhy příjmů a výdajů státního rozpočtu v roce 1997, a není divu, že cítí potřebu se k současné situaci vyjádřit.

Nicméně jeho výzva, abychom připustili, že "éra státu blahobytu jako přitažlivé ideologie definitivně skončila", přichází už post festum. Je to právě tato vláda, která jako první našla odvahu a rozhodla se zahájit reformu veřejných financí a zastavit zadlužování země. Bohužel musím říci, že dokonale absurdní je tvrzení pana prezidenta, že státní rozpočet na rok 2004 je připraven s tak vysokým deficitem, že "deficit tohoto rozměru nenastal dokonce ani v komunistické éře". Třináct let snad není tak dlouho, abychom zapomněli, že kořeny našich problémů tkví právě v oné komunistické éře, v níž sice stát účetně nevykazoval významný deficit státního rozpočtu, ale došlo k totálnímu zadlužení celé země. Průmysl dramaticky zastaral, došlo k fatálnímu zpomalení technického vývoje, zanedbání životního prostředí atd. Náklady nutné transformace tvoří významnou část dnešních dluhů České republiky.

Když Václav Klaus říká, že bychom se neměli smiřovat s deficitem státního rozpočtu, mlčí o tom, že příčiny v současnosti hrozivě narůstajících schodků státního rozpočtu tkví hluboko v devadesátých letech, kdy byl nastaven současný systém sociálních dávek, nebyla provedena nutná reforma zdravotnictví ani penzijního systému. Značná část dnešních dluhů, které musíme všichni zaplatit, pochází z polostátních bank, jež v devadesátých letech poskytovaly nevymahatelné úvěry. Ztráty těchto bank na sebe musel převzít stát, aby zabránil zhroucení bankovního systému. Odnesli jsme si zkušenost, která je zřejmě jiná než zkušenost prezidenta Václava Klause.

Podle jeho názoru je zřejmě každá regulace špatná. Vývoj, který máme za sebou, nám spíš ukázal, že regulace je nutná, má-li se bránit daňovým únikům, tunelování a obohacování podvodem. Taková regulace není žádným neblahým posilováním státu ani "erozí občanských svobod". Největším neštěstím vývoje devadesátých let byla právě ona neexistence základních pravidel, která vedla u poctivých občanů k pocitu, že systém není na jejich straně. To vyvolalo demoralizaci, pasivitu a nedůvěru k politice.

V závěru svého vystoupení vyzval Václav Klaus, abychom všichni hledali, jak bychom mohli přispět k řešení nejlepšímu pro Českou republiku. Škoda že podobná připravenost ke konsensu tu nebyla již před deseti lety. Možná by dnes byla vyšší důvěra v politické instituce a menší pocit odcizení občana a státu. Naštěstí můžeme říci, že nikdy není pozdě. Je-li tu opravdu podávaná ruka ke spolupráci, jsme připraveni ji přijmout.

PRÁVO 18. října 2003