Karlu Gottovi se přihlásil Oldřich Bukovský, jehož otec v té době zastával funkci předsedy stranické organizace ve vydavatelství Supraphon. Za dopisem, v němž Gott prosí o shovívavost, měl stát právě on. Po uvolnění dokumentu z archivu StB Bukovský mladší několik dní váhal, pak se ale rozhodl zpěvákovi zavolat a vše vysvětlit. Gott ho hned požádal, aby promluvil i pro tisk.

"Je mi jasné, že tím nesu kůži na trh a řadě lidí se to líbit nebude, ale kdybych neřekl, co vím, vyčítal bych si to. Karel Gott je slušný člověk, těžko se však může bránit, když neví některé důležité věci, a já jsem chtěl, aby měl v duši klid,“ řekl Právu Oldřich Bukovský junior.

Tvrdí, že v Praze se v době, kdy se Karel Gott spolu s Jiřím a Ladislavem Štaidlovými a Felixem Slováčkem nevrátili z pracovní cesty do Německa, odehrála bizarní fraška. 

 

Karel tedy dopis nepodepsal a nikdy ho nečetl, protože ho ani nestvořil.Oldřich Bukovský, syn někdejšího předsedy ZO KSČ v Supraphonu


List napsali v Praze

Podle slov Bukovského mladšího byl jeho dnes již zesnulý otec v inkriminované době v Supraphonu odpovědný za povolení, jež museli získat všichni umělci, kteří chtěli vycestovat do zahraničí.

Bez toho nebylo možné získat výjezdní doložku. Karel Gott povolení v roce 1971 získal, a tak odjel do Německa i se svým týmem. Po vypršení termínu stanoveného návratu se však nikdo nevrátil. Postupně bylo stále jasnější, že to zpěvák a jeho kolegové učinit ani nehodlají. Proto bylo třeba jednat.

ČTĚTE TAKÉ
Karel Gott: Je možné, že je to můj podpis
Gott si v roce 1971 postěžoval Husákovi na cenzuru

"Táta mi řekl, že s Gottem není k hnutí, a proto musí vymyslet způsob, jak ho dostat zpátky. Pamatuji si přesně, jak jsme tenkrát s mojí manželkou a mým otcem byli na obědě a táta nám svěřil, že s tím má velký problém, protože odpovědnost byla na něm. To, že 'Goťák' odjel na turné a nevrátil se, byl velký průšvih," popsal Bukovský.

"Za nějaký čas mi otec potvrdil, že Gott v Německu stávkuje, a tak vymyslel něco, co v celé kauze umožnilo otevřít zadní vrátka. Protože měl k dispozici prázdný papír se zpěvákovým podpisem, přišel s nápadem napsat onen dopis, a také to udělal, i když měl patrně i spolupracovníka,“ dodal.

Zpěvák dopis ani nečetl

List pak doputoval k tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Gustavu Husákovi, který následně Karlu Gottovi do Německa opakovaně vzkázal, aby se vrátil – vše prý bude smazáno. Když podle Bukovského Husák viděl černé na bílém, co vidět chtěl, nebyl to už problém. Vzkaz zněl: "Karle, vrať se! Bude klid.“ Zpěvák to udělal a na podzim roku 1971 se společně s bratry Štaidlovými a s Felixem Slováčkem do Československa po několika měsících vrátil.

"V dopise jsou obraty, které otec běžně používal – jako například 'využít své státnické moudrosti a rozvahy'. Byl to účel, který světil prostředky, a nakonec pomohl všem. Když jsem se tenkrát po několika měsících s otcem setkal znovu, chválil si, že všechno dopadlo dobře, a 'Goťák' je zpátky. Karel tedy dopis nepodepsal a nikdy ho nečetl, protože ho ani nestvořil,“ tvrdí Oldřich Bukovský mladší.

Karel Gott: S tím nešťastným lejstrem nemám nic společného
Jak jste reagoval, když se vám přihlásil „korunní svědek“?

Pan Bukovský pro mě udělal neskutečnou věc. Když mi to řekl, ani jsem tomu nechtěl věřit. Oceňuji jeho odvahu. Patří mu mé díky. Pravda konečně vyšla najevo a už je jasné, že s tím nešťastným lejstrem nemám nic společného.

Jak to tedy tenkrát bylo doopravdy?

Od určité chvíle za námi do Německa jezdili různí pověření lidé a předávali nám zprávy z Prahy, abychom se vrátili, že nám nebudou kladeny žádné překážky. Od ředitele Pragokoncertu přes jeho náměstky až po naše obchodní zastoupení ve Frankfurtu. Zkoušeli to různě, ale vždycky po dobrém a v přátelském duchu – jak také jinak, když to bylo v zahraničí. Říkali nám, že se v Praze určitě nějak domluvíme, ale že telefonicky ani přes média to řešit nelze.

My jsme přitom od začátku tvrdili, že v žádném případě nechceme být emigranti, ale že se budeme zdržovat na západě tak dlouho, dokud u nás neustane honba na čarodějnici zvanou pop music. Doma jsme byli pořád napomínáni, nelíbily se některé písničky, délka vlasů atd. Bylo nám dáváno najevo, že mládež by měla mít jiné idoly a že příliš nevyhovujeme. Písnička Korunou si hodím se nehrála, protože to bylo znevažování měny, nelíbila se ani Hej, páni konšelé a tak dále. Některé desky byly staženy z prodejen atd.

Co jste měli v Německu přesně v plánu?

V německy mluvících zemích byl v té době vzestup obliby mých písniček obrovský. S tím, co se dělo u nás, se to vůbec nedalo srovnat, a to nemyslím jen kroky, které byly namířeny konkrétně proti nám, ale šlo o všechno, co se dělo na poli populární hudby. Téměř vše bylo špatně. A v Německu jsme zažívali něco naprosto opačného. Lidé šíleli a měli jsme vyprodané sportovní haly...

Co tedy rozhodlo o tom, že jste se vrátili?

Abych byl upřímný, nejvíc mě v rozhodování, zda se vrátit či ne, ovlivnilo, jakým způsobem tlačili na moje rodiče. Byl jsem s nimi jen v telefonickém kontaktu, ale věděl jsem, že jsou neustále vyslýcháni, kolikrát i několik hodin, a také tu byly snahy zabavit celý jejich majetek. Vyhrožovali jim, že budou odsouzeni za napomáhání k útěku z republiky, a to bylo velmi závažné.

Já jsem ještě před odjezdem náš dům rozdělil na třetiny. Na kontech bylo v podstatě minimum a všechno jsem zainvestoval do starožitností. Na rodiče zkoušeli opravdu všechno možné a hlavně věděli, jak na mou matku.

Vaše maminka byla tedy asi ráda, když jste se vrátil…

Připadalo mi, jako kdyby za tu dobu zestárla o tři roky. Téměř nespala. Dalo jí to zabrat a podepsalo se to na jejím zdraví. Chodily k nám také různé anonymní dopisy, které otevírala a četla, a všechno se v ní ukládalo jedno po druhém.

Byli jste se Štaidlovými a Felixem Slováčkem vždycky zajedno, jak postupovat?

Jistě, všechny ty závažné kroky, na co reagovat a na co ne, čemu nevěřit a čemu naslouchat, jsme řešili dohromady. My jsme si opravdu vždycky mezi sebou odhlasovali, co je dobré udělat, a všechno jsme probírali společně. O to víc mě mrzí, že teď vznikla pochybnost o tom, že někdo z nás udělal něco, o čem druhý nevěděl. Že se nic takového nestalo, je teď jisté už na sto procent.

Ještě předtím, než jste se vrátili, vystoupil Gustav Husák v televizi, kde promluvil v tom smyslu, že pokud chcete raději zpívat západní buržoazii, ať v Německu klidně zůstanete…

Bylo to na nějakém projevu, kde mu dali na poslední chvíli do rukou list Bildzeitung, kde stálo: Karel Gott zůstává na západě. A on na to reagoval spontánně. A šlo to znovu světem. Pamatuji si, jak jsem pár dní poté byl v nějaké japonské restauraci v Hamburku a japonský číšník mi přinesl japonské noviny, kde o tom také psali.

Na základě čeho Bildzeitung otiskl, že v Německu zůstáváte?

Vydali jsme tiskové prohlášení, ale i v něm jsme opakovali, že nechceme být emigranti, ale chceme být i nadále českými občany. Důvod, proč zůstat v Německu, byl v úplně jiných podmínkách k práci.

Co jste vlastně v Německu dělali po dobu onoho klíčového období od jara do podzimu 1971?

Připravovali jsme turné. Když jsme se na podzim roku 1971 vraceli do Čech, bylo to opravdu riskantní, protože turné bylo nastudované, hudebníci byli nasmlouváni, všechno bylo nazkoušené, ale jistotu, že koncerty také odehrajeme, jsme neměli. Pořadatelé koncertů naše jednání považovali za šílenství.Vrátili jsem se do Čech a turné v Německu proběhlo až potom. Také jsme se ale do Německa už podívat nemuseli a hudebníci by tím přišli o práci. Bylo to riziko i vůči nim.

Každý, kdo trošku ví, jak to tenkrát chodilo, říká, že jsme museli mít nervy ze železa, protože přitom všem jsme ještě museli lidi bavit a dávat jim hudbou a písněmi pozitivní energii. Na mojí tváři nesměla být na jevišti znát sebemenší nervozita a nejistota, což platí do dnešních dnů. A musím také dodat, že nervy ze železa potřebuji dodnes. Láďa Štaidl měl tenkrát období, kdy napsal řadu úspěšných hitů, a Jirka mi jako skvělý básník psal nejen texty, ale pro koncerty v Německu také vymyslel nádherné „spojováky“.

Co se dělo po vašem návratu do Československa?

S příslušnými lidmi jsme se sešli na oddělení kultury ústředního výboru a vše se projednalo. Samozřejmě chtěli vědět motivy, to byl základ. Řekli jsme, že jsme reagovali na výzvu generálního tajemníka. Sepsal se tedy protokol, ale bylo vidět, že instrukce jsou dané. A jak nám Gustáv Husák zprostředkovaně slíbil, že doma nebudeme mít žádné problémy, tak to také dodržel.

Po turné v Německu jsem pak dostal na vědomí, abych se dostavil na Ruzyň a naložil si všechny svoje věci, které mi v době, kdy jsme byli venku, zabavili. Byly to všechny moje desky, knihy, dokonce odvezli moje dávné pokladničky. V soupisu věcí se psalo přesně, že tam bylo i malé a velké prasátko.

Pak už ale všechno probíhalo tak, jako by se vůbec nic nestalo. Říkali jsme si, že určitě ještě něco vymyslí, ale už s ničím nepřišli. Pozvali si nás, jen když venku zůstal náš zvukař i se zpěvačkou a pak ještě jeden hudebník. Ptali se, jestli předtím něco naznačovali, a chtěli znát motiv.

Takže vás Gustáv Husák po návratu překvapil mile?

Nejen tím. I v Německu o něm bylo známo, že dokáže krásně mluvit a tamní novináři to uměli ocenit. Když přijel do Bonnu, měl projev, který přednesl perfektní němčinou. Bylo zkrátka vidět, že práva studoval ve Vídni. Novináři v Německu ocenili i to, že dokázal být vtipný. Když mu jednou chtěli něco vytknout, odpověděl, že tenkrát zrovna nebyl dva týdny v úřadě.

Právník Josef Lžičař tvrdí, že rozhodně nelze dát rovnítko mezi ty, kteří jsou na seznamu StB, a mezi ty, kteří s ní spolupracovali. A také že by vás v této kauze rád zastupoval, protože si je jistý, že by vyhrál. Podle některých údajů jste v těchto seznamech jako spolupracovník ale fungoval už od roku 1960…

Věrohodnost těchto zdrojů není žádná a není to pravda. O člověku, který tohle rozšířil, bych vám mohl vyprávět hodiny.

Podniknete tedy nyní nějaké právní kroky?

Všichni mi to radí a říkají, že bych s tím něco dělat měl. Je pravda, že některé věci se dotáhnout do konce musejí. Morální očista je pro mě ale nejdůležitější.