Byl oblečen do tehdy nápadného džínsového oblečku.

Váhavě se přibližoval k jednací síni, kde za chvíli začínalo líčení v trestní věci proti Magorovi Martinu Jirousovi a dalším obžalovaným z výtržnictví. Byli jimi Plastici, tedy členové kapely Plastic People of the Universe. Na chodbě nás stálo už asi dvacet, které estébáci, hrající roli soudních zřízenců, do síně už nevpustili.

Ten proces s Plastiky se nám všem stal osudným. Pohoršovala nás hraná, zástupná prudérie režimu, který je stíhal za "sprostá slova". Hlavním organizátorem solidarity mezi spisovateli a umělci byl Václav Havel. Renomovaní právníci, vyloučení z KSČ, sepisovali s odvoláním na Haška, Frantu Sauera a Červenou sedmu učená pojednání o používání sprostých slov v krásné literatuře, hudbě a umění.

Nedávno propuštění vězni svědomí, kteří už stačili strávit pár normalizačních let v kriminále, se v soudní budově, když už nás nevpustili do jednací síně, seznamovali s lidmi různých politických a ideových zaměření, věr či bezvěrectví, sociálního původu, profesí i generací. Začal velký dialog, v němž se zásadnější odpůrci totalitární podstaty režimu snažili porozumět reformním komunistům i mravní integritě těch někdejších členů KSČ, kteří se s komunistickými ideály zcela rozešli.

Ze solidarity s Plastiky se zrodila na podzim 1976 Charta 77. Každý chce vědět, co dal Václav Havel Chartě 77, jaký měl podíl na její tvářnosti a vývoji. Jeho vliv byl podstatný, i on se zasloužil o to, že Charta vytrvala, nepřijala konkrétní politickou platformu a nezměnila se v politickou opozici, že zůstala pluralitním společenstvím občanů, omezujících svou nabídku dialogu s mocí jen na ochranu lidských práv.

Tak to Havel původně navrhl a tak to až do listopadu 1989 zůstalo. Dnes už o tom málokdo ví. Mnozí tomu dílem nevěří a dílem nám vyčítají, že jsme proti režimu radikálně nevystupovali a vlastně se s ním paktovali. Vedle zhodnocení toho, co dal Havel Chartě, je ale dnes správné zeptat se, co dala Charta 77, a také Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, kulturní underground a vůbec nezávislé hnutí Václavu Havlovi.

Bylo mu už skoro čtyřicet, když to v tomto rozsahu začalo, ale všechny tyto aktivity ho natolik pohltily, že se mu staly hlavní náplní, ne-li smyslem života. Jen těžko nalézal čas ke psaní divadelních her a esejů. Ona různost postojů a idejí, ony stovky lidí a jejich úsilí, sepětí s živou kulturou mladé generace to byl blahodárný vliv na každého z nás, a na Václava Havla především. Charta a všechny kulturní, ekologické, náboženské a další iniciativy to byla naše obec, nahrazující čs. společnost.

Havel pracoval pro tuto obec, pro její rozvoj. Byl nejen jedním z jejích mluvčích v roce 1977, ale v průběhu let se stával jejím hlavním přirozeným mluvčím. Charta ho přitom vedla k odpovědnosti. Pravda, neučila demokracii, neboť si žádnou demokratickou strukturu nemohla dovolit. Pěstovala ale toleranci. V případě Havla, který měl tolerance až moc, vytyčovala její účelné meze. Učila ho také, jak lépe a pokud možno bezkonfliktně chránit menšinová stanoviska.

Život v Chartě a nezávislém hnutí, ba dokonce i ve vězení, mu pomáhaly překonat osobní handicap introvertní uzavřenost, přehnanou slušnost, pochybování o sobě samém. Charta zmírňovala i mezinárodní izolovanost, kterou liberalizace 60. let a zvláště pak rok 1968 narušily jen v malé míře. Stále k nám někdo jezdil, ze Západu, z NDR, z Polska i z dalších zemí. Mnozí čs. občané, které mocenské orgány nepovažovaly za tak nebezpečné, měli pasy a mohli jezdit aspoň na Východ.

V samizdatu se zveřejňovaly překlady esejů a odborných textů. Setkávání se s polskými nezávislými aktivisty z KOR a později ze Solidarity v pohraničních horách jsme postavili na institucionální základ. O rozvoj zvláštní iniciativy Polsko-čs. solidarity se zasloužil i Václav Havel.

Znám lidi, kteří nárokům, jež nezávislé hnutí a život v něm kladly, nevyhověli, společnou věc vzdali, stáhli se do soukromí nebo do ještě horšího, nečestného postavení. Pro Václava Havla i pro společnost bylo štěstím, že se všem nástrahám a pokušením dokázal vyhnout, že byl silnou osobností. Nebylo to vždy jednoduché, kromě zásadních postojů byl každý z nás nucen k nejrůznějším kompromisům. Snad je i on jednou vylíčí ve svých pamětech.

Otázka levicepravice se v našem prostředí kladla málokdy. Kulturně Havel byl a zůstal levicový člověk, v tom má Václav Klaus pravdu, když Havla jako levicového intelektuála kacéřuje. Havlovy antiautoritářské postoje, apriorní nedůvěra ve stát a jím určený řád a ve stanovený pořádek vůbec, jeho původně silný antimilitarismus, ale i důraz na lidská práva a občanskou společnost, jeho sociální cítění, respektování společenského kontextu života každého člověka, odmítání nacionalismu, státního byrokratismu i vůdcovských tendencí to byly zřejmé levicové prvky jeho životních projevů.

Na tom jen málo co mění jeho postoje opačné, tedy Havlovo spíše tradiční chápání společenské úlohy ženy, jeho příklon k tajemnu a transcendentnu, jeho tolerance k různým pavědeckým praktikám, záliba ve šlechtických tradicích a v jeho posledních, tedy prezidentských letech, i málo pochopitelný obdiv k Americe.

Dvanáct let Charty 77 bylo dvanáct Havlových tučných let, let obohacujících, z nichž pak dalších třináct let obou prezidentských funkcí čerpal. Nelze ovšem léta prezidentování ani z Havlova hlediska označit za hubená, tím méně z hlediska čs. a české společnosti. Pro Havla byla vysilující. Pro většinu českých občanů byl prezidentem dobrým, který zvláště jako morální protivník Václava Klause často zabránil nedemokratickým, občany poškozujícím krokům.

Viděno ze zahraničí, bylo Havlovo prezidentování mimořádně prospěšné české společnosti i politice světové. Morální i věcný úspěch Havlova mandátu má však pevné kořeny v oněch tučných letech, která Václava Havla tolik ovlivnila.

PRÁVO 31. ledna