Mohu tedy vřele souhlasit s předsedou ODS Mirkem Topolánkem, když ve včerejší Sedmičce na Nově tvrdil, že účelem akcí Fantine i Kryštof bylo mimo jiné látání natržených kalhot na popularitě Stanislava Grosse, sotva však mohu přijmout jeho neschopnost rozlišit obě akce co do smyslu a efektu.

Naštěstí ale nejde o jediný a první případ, kdy významný politik naší patentované pravice veřejně předstírá selhání soudnosti, takže žádný ježek v kleci. Okázalé divení nad vším, co činí vláda, zvláště je-li důsledné a nepřetržité, vytrvale znervózňuje voliče, zejména ty prostší a ty, co mají beztak starostí až nad hlavu. Co tedy jiného to je než populismus, přinejmenším srovnatelný s tím Grossovým?

Pokud se to však ODS v preferencích vyplácí, budiž jí to přáno. Problémy bezpečnosti státu a občanů, korupce, šedé ekonomiky a daňových úniků jsou však velmi praktické, takže by si možná zasloužily více diskuse a méně rukama lomení. Tím spíš, že některé takzvaně pravicové myšlenky, jako je například stará moudrost o přímé úměře mezi rostoucím počtem požadovaných razítek a rostoucí korupcí, kterou Topolánek včera připomněl, jistě stojí za diskusi.

Jenomže dokud opozice na vládu jen štěká, může si vláda dělat, co chce, respektive nezbývá jí než dělat, co sama vymyslí. ODS však - dokud se nezmění to jediné, co z politiky dobře chápe, to jest parlamentní aritmetika - účinkuje na politické scéně jen jako uštěkaný voříšek za vozem. Neumí jednat a vyjednávat, neumí se chovat jako loajální opozice jejího veličenstva, která nechá projít ty vládní návrhy, které může brát za přijatelné, ale tvrdě se postaví proti ve věcech, které skutečně přijmout nemůže.

Ona totiž ta loajální opozice jejího veličenstva dovede být i mimo vládu ve své podstatě státotvorná, čímž se zřetelně liší od politických extremistů. My máme v opozici dvě strany sice ideově převelice odlišné, avšak štěkají stejně.

PRÁVO 13. října