Jednou z cest nápravy tohoto stavu je přilákat do nejvíc postižených míst zahraniční investory. Ti však nepůjdou jen na Ostravsko nebo na Ústecko jako takové. Před přijetím rozhodnutí pečlivě prostudují údaje o zemi, do níž chtějí vložit peníze.

Shodou okolností jsem se tento týden bavil se zástupci vlivných finančních institucí, které radí svým klientům, jak a kde ve světě investovat. Hovořili jsme o politické situaci v České republice a potvrdil se dávný poznatek, že finanční analytici nehledí pouze na výši daní či DPH, ale zajímají se i o čistě politické dění. A to do takových detailů, které u nás leckdo po přečtení v českých novinách zavrhuje jako nádech bulvárnosti.

Pánové z londýnské City byli totiž zvědavi nejen na obecné vyhlídky vlády Vladimíra Špidly spojené s minimální většinou ve Sněmovně. Velmi podrobně zkoumali také postavení opozice včetně vnitřních procesů v ODS, dále pozice koaličních předsedů Cyrila Svobody a Petra Mareše a v neposlední řadě se živě zajímali také o vliv, který v ČSSD mají stoupenci Miloše Zemana.

Samozřejmě sběr podobných dat není žádným koníčkem těchto lidí, kteří jsou tvrdě orientováni na zisk. Z rozhovoru vyplynulo, že Česko je v jejich hledáčku podrobeno zkoumání ze dvou převažujících úhlů: zda dokáže kabinet Vladimíra Špidly zajistit v zemi stabilitu a zda v případě, že se premiérovi podaří provést vládní loď úskalími rozpočtových bitev, najde v sobě Špidla odvahu říct lidem, že první etapa reformy byla tak měkká, že musí přijít další restrikce.

O tom, že tento postup Česko nemine, chce-li být členem EU, nepochybovali. A jelikož Praha byla jejich poslední zastávkou na cestě střední Evropou, kterou začali v Maďarsku a pokračovali na Slovensku, dali jasně najevo, že tempo reforem nasazené českou vládou je nejpomalejší.

Kruh se uzavírá. Právě tito analytici a jejich kolegové určují náladu investorů. Na Zemana se bezpochyby ptali i kvůli jeho nedávným doporučením ždímat bohaté cizí vlastníky na českém území až na dřeň. Jenže i ti domácí politici, kteří hlasitě vystupují na ochranu českých podnikatelů, musí uznat, že jenom vlastními silami nelze ekonomické problémy včetně nezaměstnanosti uspokojivě vyřešit.

Pro naše vlády - současnou a budoucí - to znamená nutné naslouchání hlasům finančních trhů, i kdyby jednotliví premiéři či jejich ministři nosili v srdci náklonnost především pro rodáky. Špidla, který je silně národně založeným člověkem, to však transformoval ve shánění výhod pro Česko všude ve světě, kde to není v příliš příkrém rozporu s jeho demokratickým cítěním.

Pokud dospěje k názoru, že v evropském kontextu není jiné východisko než říct lidem už někdy v půlce příštího roku Držte si klobouky, teď opravdu pojedeme z kopce, může se i on stát tím politikem, který odstartuje tvrdší etapu finanční reformy - ovšemže za použití různých léků, tlumících bolest, jako je například boj s korupcí a šedou ekonomikou.

Jestliže se k tomuto kroku neodhodlá Špidla, dříve či později svůj post opustí a následovníci - ať už z lůna vlastní strany, nebo z pravice či z pověření různých politických symbióz - se již nezastaví. Je tady však jeden problém, na který nedávno poukázal kolega Martin Hekrdla: co bude s voliči, kteří se v takové soc. dem. zklamou. Připomněl, že v západní Evropě posilují tábor nacionalistů. U nás - jak ostatně předpovídá Miloš Zeman - by se spíše postěhovali mezi příznivce komunistů.

Proto může být v následujících letech vedle tlaku světových finančních trhů a evropského unijního prostředí další nutností věc, která je na první pohled s tržním imperativem v rozporu. Sociální demokracie může být totiž okolnostmi přinucena k přehodnocení svého vztahu ke KSČM. Jako záminku mohou soc. dem. využít výsledků nebo spíš náznaků úpravy kursu na komunistickém sjezdu příští rok na jaře. Pokud se ovšem bude čeho chytit, tedy pokud komunisté uznají za vhodné cokoli, byť kosmeticky, měnit.

PRÁVO 11. října