Podle odborníků má nedostatky, ale i s nimi je prý lepší ji schválit, než ji dál oddalovat. Bez antidiskriminační legislativy by Česku hrozily stamiliónové pokuty ze strany EU. Klaus zákon vetoval už loni v dubnu a označil ho za zbytečný. Poslanci nové rozhodnutí o normě odkládali.

Pokud by proceduru nedokončila Sněmovna v současném složení, vrátil by se celý proces na začátek, to by znamenalo další zdržení a sankce od EU. Přijetí zákona Česko slíbilo, když do EU vstoupil, stále ho nemá a jediným státem Unie, kde chybí.

Mnoho zákonů, včetně zákoníku práce, se na neexistující normu odkazuje.

Prezident Klaus veto zdůvodňoval tím, že zákon obsahuje totéž, co normy, které v Česku už platí, ať už Ústava, Listina základních práv a svobod či jiné zákony. 

"Zákon považuji za zbytečný, kontraproduktivní a nekvalitní a jeho dopady za velmi problematické. Zákon neobsahuje nic, co by bylo pro české právo zásadně nové," obhajoval své veto Klaus. Varoval také před tím, že zákon zasáhne do mezilidských vztahů. "Představa, že jakýkoli zákon přinese sociálními inženýry vytoužený stav rovnosti, je – naštěstí – falešná," uvedl Klaus.

Naopak ministr pro lidská práva Michael Kocáb normu uvítal. Věřím, že schválením antidiskriminačního zákona jsme jako společnost prokázali, že nám není ochrana práv obětí nespravedlnosti lhostejná, že právo na důstojný život ve stáří je stejně důležité, jako právo na život ve státě, který je důvěryhodný a zodpovědný ke svým občanům. Věřím, že barva pleti, vzdělání, náboženství a politické přesvědčení nesmí omezovat ničí lidská práva, “ řekl.

 Co zákon obsahuje
Vymezuje právo na rovné zacházení a zakazuje diskriminaci například v přístupu k zaměstnání nebo podnikání, vzdělání, zdravotní péči, sociálním výhodám či do profesních komor. Zahrnuje ale také prodej zboží a služeb, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti.
Zakázána je diskriminace z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví (sem patří i těhotenství, mateřství nebo otcovství), sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.
Zákon rozlišuje diskriminaci přímou a nepřímou. První z nich se rozumí postup, kdy se s někým jedná méně příznivě, než se zachází s jinou osobou ve srovnatelné situaci. Nepřímá diskriminace je pak stav, kdy je nějaká osoba znevýhodněna na základě zdánlivě neutrálního ustanovení či podmínky.
Za diskriminaci zákon považuje také obtěžování nebo sexuální obtěžování, pronásledování, udílení pokynů k diskriminaci a navádění k diskriminaci.
Některé případy rozdílného zacházení zákon za diskriminaci nepovažuje. Konkrétně se jedná třeba o podmínku minimálního věku či praxe pro výkon určitého zaměstnání nebo ochrana žen z důvodu těhotenství či ochrana zdravotně postižených. Diskriminací není ani stanovení rozdílného důchodového věku pro muže a ženy.
Zákon také přenáší v určitých případech důkazní břemeno na žalovaného. Ten musí prokázat, že se nedopustil diskriminace - například při přístupu k zaměstnání (tehdy na základě pohlaví, původu, náboženství, světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace), při vzdělávání, zdravotní a sociální péči či prodeji zboží a služeb (na základě původu) a při přístupu ke zboží a službám (na základě pohlaví).
Člověk, který se bude cítit diskriminován, se podle zákona může obrátit na soud a domáhat se přiměřeného zadostiučinění.
Prosazování práva na rovné zacházení má na starosti veřejný ochránce práv (ombudsman). Ten ale nemá výkonné pravomoci, podle zákona může poskytovat metodickou pomoc obětem diskriminace, provádět výzkum, zveřejňovat zprávy či komunikovat s příslušnými evropskými organizacemi a úřady.