Když by se hledal model sebevraha, považuji vás za vhodného kandidáta. Sestavovat návrh rozpočtu v době krize, kdy měsíc od měsíce se propadají příjmy, je třeba šetřit a současně je před dvěma volbami, kdy každá strana slibuje hory doly, vás jednoznačně nominuje. Co vám jako ministru financí dělá největší problém?

Říkám natvrdo – rozsah mandatorních výdajů, kam ale nepatří jen platy, ale všechny výdaje státu ze zákona, jako jsou různé sociální dávky a státní podpory, neodpovídá současným možnostem naší ekonomiky. Jsou nastaveny na 5–6procentním růstu ekonomiky, ne na propad.

Teď to prostě nevychází. Vláda má dnes možnost ovlivňovat pouze 20 procent rozpočtových výdajů. Já mohu rozumně ušetřit pouze v této části, zbylé částky jsou mandatorní výdaje nebo výdaje jinak předem určené, o kterých se přímo nerozhoduje.

Proč se o špatné struktuře rozpočtu nemluvilo dřív?

V minulosti byl ten problém překryt masivním plněním příjmů, ekonomika rostla, rostly i příjmy.

Proč také někdo nepoloží otázku – měli jsme na to, při takové struktuře rozpočtu, který máme, abychom razantně snižovali daně, když jsme nebyli schopni stejně razantně snižovat výdaje?

Obrazně řečeno pozapomnělo se na to, že nemůžeme mít švédské výdaje a anglické daně. Dohromady jdou švédské vysoké daně a švédské vysoké výdaje, nebo anglické daně a nízké finanční prostředky na veřejný sektor.

My jsme šli vlastní cestou, daně dolů, ale ve výdajích nic. Nebo naopak, výdaje leckdy stouply. V roce 2006 se veřejné výdaje zvýšily z roku na rok o 70 miliard,. To je ovšem cesta, která vede do pekel. Já jsem preferoval spíše nižší deficit a vyšší daně. Pokusy zredukovat výdaje samozřejmě byly, skončily ale špatně.

Vezměte si příklad nemocenských dávek z reformního balíčku. Dnes se situace vrací zpátky. Je to citlivá oblast, ale já v rozpočtu neušetřím peníze ve výdajích malých kapitol, jako je statistický či kartografický úřad. Pokud budu potřebovat šetřit, musím začít u obrany, vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, školství, dopravy.

Nestálo by za to v době zuřící krize, například na rok dva zvýšit daně?

Pro část politického spektra je to nepopulární. Ale je myslím legitimní se bavit o dočasných krocích řešení dopadů krize i rozpočtu na obou stranách bilance. Naši sousedé v Německu také zvýšili DPH.

Dnes je to komplikované tím, že v parlamentu nemá žádná strana jasnou majoritu, výsledky jednání jsou závislé na počtu přítomných poslanců či jednom hlasu či kam se kdo přidá. To je z hlediska ekonomiky problematické. Vláda nemá jednoznačnou pozici – to se týká celé řady předchozích vlád. Rozpočet je schvalován většinou jednoho hlasu, okolo jednání je celá řada ústupků, změn, podmínek.

Při vší úctě, když se dnes lidi baví o rozpočtu, nemohou pominout, že jste se podílel na desítkách rozpočtů. Když dnes tak poukazujete na jeho složení, musíte počítat, že uslyšíte: a co tam tedy dělal?

S tím já počítám. Návrhy z mé strany, ale i ministrů financí, byly často zcela odlišné, než co nakonec prošlo Sněmovnou. Ta si dělala co chtěla. Potřebuje na porcování medvěda čtyři miliardy? Tak se škrtne položka u důchodů či sociálních dávek či u dluhové služby.

Přitom se ví, že ty peníze tam nakonec budou scházet, že je to formální. Netvrdím, že medvěd neprofinancoval dobré věci, například školy. Ale je to na úkor něčeho jiného. Já ze současné situace nemám radost. Ono to ovlivnilo i mé rozhodnutí po skončení mého ministerského mandátu zkusit něco jiného. 

Bude letos „porcování medvěda“, tedy budou se opět rozdělovat miliardy na drobné akce většinou ve volebních obvodech poslanců?

Pro porcování medvěda nenavrhnu v rozpočtu ani korunu, protože prostě nejsou volné prostředky. Otázka je, co s tím nakonec udělá Sněmovna. Medvěd se možná narodí, jako ostatně každý rok.

Celý rozhovor si přečtete v sobotním vydání deníku Právo.